Ráno začalo docela obyčejně, Michala vytáhly z postele sluneční paprsky a na obloze nebyl ani mráček. Jenže krátce po obědě se obloha úplně zatáhla. Malý Míša seděl u okna a sledoval, jak do zahrady buší déšť.
Kapky narážely na parapet a v rychlosti se rozstřikovaly do stran. Ale ať bylo slunce, nebo déšť, Michal dneska neměl na nic náladu. Neví, čím to je, ale někdy se asi člověk tak vyspí a táhne se to s ním celý den.
Když liják zeslábl, Michal šel ven na zahradu. Vzduch voněl mokrou hlínou a tráva se leskla, jak se do kapek po dešti začalo pomalu zase opírat sluníčko. Míša zaklonil hlavu směrem k obloze a všiml si zvláštního světla. Sotva popošel pár kroků a uviděl ho. Byla to široká duha, která vedla přes celou louku a les za obzor, kam až Michal dohlédl.
Koukal na tu krásnou podívanou, kterou mu duha poskytla, dokud si neuvědomil, že má úplně mokré ponožky. Vyběhl totiž jen v pantoflích. Duha ale vypadala, že je hrozně blízko, že snad musí začínat za jejich zahradou. A to chtěl rozhodně vidět. Rozhodl se, že půjde zjistit, kde vlastně začíná. Převlékl si ponožky, vzal si holínky, bundu a zamířil k lesu za domem.
Pod stromy ještě kapala voda a na cestě se tvořily malé kaluže. Slunce už ale svítilo a proplétalo se mezi korunami stromů. Michal šel podle barev, které mezi stromy prosvítaly. Kamkoli se vydal, duha se ho držela.
Když dorazil k louce, zastavil se. Uprostřed trávy stála stará kamenná studánka, o které mu kdysi vyprávěla babička. Prý se vždycky ukáže jen tomu, kdo potřebuje trochu povzbudit a přivést do svého života trochu barev. Michal tomu nikdy moc nevěřil, ale teď tu stál. A navíc do studánky padal měkký barevný stín a všech sedm barev duhy se na okamžik spojilo přímo nad ní.
Míša si klekne k okraji studánky a kouká dovnitř. Voda je čistá a trochu se vlní. A pak si všimne, že se na dně něco třpytí. Zkouší na to dosáhnout rukou, ale nepodaří se mu to. Najde si tedy klacík, aby si přitáhl předmět k sobě, a opatrně ho vytáhne.
Je to malý skleněný kamínek, který vypadá jinak než kamínky, které doteď znal. Je totiž duhový. Takový ještě nikdy neviděl. Když ho otočí mezi prsty, kamínek změní barvu podle toho, odkud na něj dopadá světlo.
Míša si sedne do trávy a jen poslouchá jemný vítr, který se po bouřce vrací do přírody. Duha pomalu bledne, ale pořád je dost vidět na to, aby mu ukázala cestu zpátky přes louku a les. Michal si schová kamínek do kapsy a uvědomí si, že se cítí lépe, než když ráno vstával. Svěží vzduch, procházka lesem i tajuplná studánka mu nějak zlepšila náladu. A taky ten překrásný duhový kamínek.
Když dorazí zpátky, babička věší mokré prádlo na venkovní šňůry a usmívá se na něj. „Dneska měla duha krásnou barvu, viď?“ Michal přikývne a podá jí kamínek, který našel. Babička si ho chvíli prohlíží a pak řekne. „Ten je ale krásný, ten si nech. Takový se nenajde každý den.“
Míša si sedne na schody a ještě jednou si prohlíží kamínek. Najednou mu dojde, proč mají lidé tak rádi duhu. Objeví se po bouřce s vykukujícím sluníčkem a člověku připomene, že i když před chvílí bylo zamračeno, může být zase veselo.
