Byl jednou jeden malý chlapec jménem Samík. Kromě školy, honění se s kamarády a hraní videoher tu byla ještě jedna věc, kterou měl Samík rád – od malička hrál na klavír. Byla to jeho záliba, i když se mu někdy na hodiny klavíru opravdu nechtělo.
Hnědovlasého chlapce však čekal velký den. Měl před sebou divadelní vystoupení, na kterém měl hrát na klavír. Den vystoupení se blížil a Samík každý den trénoval. Cvičil doma na svém klavíru, ale také na hodinách s milou paní učitelkou Milkou.
„Pořád ještě nejsem dost dobrý,“ říkal si Samík a podceňoval se. Nevěřil si, že to zvládne.
„Hraješ výborně a jsi šikovný i pilný, jen si musíš víc věřit,“ vysvětlovala mu paní učitelka Milka a společně pokračovali v tréninku.
Přesto se chlapec stále bál, že není dost dobrý, že se na vystoupení ztrapní a všichni se mu budou smát.
Nastal den vystoupení. Maminka právě upravovala synkovi kravatu.
„Zvládneš to. Dívej se na klavír a hraj tak krásně jako doma. Na hlediště zapomeň,“ řekla mu s úsměvem, pohladila ho a odešla si sednout mezi diváky.
Samík tam jen nesměle stál a v duchu si opakoval: „Určitě to pokazím.“
Ozval se potlesk a kolem něj prošlo děvčátko, které právě dozpívalo.
„Když se bojíš, zavři oči a představ si, že hraješ pro legrační zvířátka – mně to pomáhá,“ poradila mu s úsměvem. „Já jsem si v hledišti představila směšnou opici nebo dvouhlavou žirafu a zpívala jsem jako doma!“ dodala vesele.
A tak přišel Samík na řadu. Jeho první velké vystoupení.
Nesměle přešlapoval, uklonil se publiku a posadil se ke klavíru. Podíval se do hlediště a v tu chvíli ho vyděsilo množství zvědavých tváří.
„Když nic nezahraju, ztrapním se ještě víc,“ pomyslel si.
Vtom si ale vzpomněl na slova děvčátka i na rady od maminky a paní učitelky Milky. Zavřel oči a představil si, že v hledišti sedí legrační zvířátka. Položil ručky na klavír a začal hrát.
Hudba se nesla celým divadlem. Melodie naplnila sál a všichni beze slova poslouchali krásnou hudbu. Hrál jako doma… a možná ještě lépe!
A najednou bylo po všem. Samík otevřel oči. Všichni tleskali a jásali. Maminka byla dojatá a utírala si slzy, tatínek držel kameru a babička tleskala ostošest.
Samík ani sám nevěděl, jak to dokázal – ale zvládl to. Uklonil se publiku a byl na sebe hrdý. Uvědomil si, že je normální mít trému a strach, ale že je důležité věřit sobě i dobrým radám od ostatních.
Naučil se, že když něco děláš, máš to dál rozvíjet a věřit si.
A možná mu opravdu pomohla i rada kamarádky – představit si, že v hledišti sedí jen samá zvířátka.
Možná tahle legrační rada pomůže i vám, milé děti, před nějakým vystoupením nebo zkouškou, kterou pak hravě zvládnete.
Hodně štěstí!
