Podzim se k nám pomalu začínal vkrádat a léto se ukládalo k hlubokému spánku. Kromě padajícího barevného listí přinesla paní podzim s sebou i sychravé počasí. A dnešní sobota se nesla ve znamení kapek ťukajících na okno a neklidného pana větříku.
V jednom domečku bylo sice teploučko, ale děti se nudily. Mamince vadilo, že si její synáček Robík hrál hry na počítači a malá Martinka se dívala v televizi na pohádky.
„Musím je zabavit nějak jinak,“ zamyslela se maminka, když vtom dostala nápad. Rozhodla se, že si zahrají deskové hry. A tak uvařila horký ovocný čaj, na stůl položila výborný koláč a tatínek rozložil společenskou hru.
„Jdeme hrát hry a za odměnu bude koláč!“ zvolal tatínek a sourozenci Robík a Martinka přiběhli ke stolu, těšíce se na večer plný zábavy. Když ale uviděli deskovou hru, nevrle si sedli ke stolu. Robík i Martinka by si raději hráli hry na počítači nebo se dívali na pohádky, ale maminčin jablečný koláč je ke hře přece jen přesvědčil.
Jak se rodinka pustila do hraní, v kuchyni vládl smích a vzduchem se nesla příjemná vůně koláče. Všichni byli ponoření do hry, kromě Robíka. Ten totiž neuměl a ani nechtěl prohrávat.
„Všichni mě jen vyhazujete a já jsem pořád poslední!“ bouchal rozzlobeně do stolu.
Tatínek se zasmál: „Je to jen hra, Robíku. Je normální prohrávat, nemusíme být vždycky první,“ snažil se mu vysvětlit, ale chlapec to ne a ne pochopit. A tak se malý Robík zlobil čím dál víc. Hodil kostkou a ani tentokrát se mu nedařilo – stále byl poslední.
„To není fér!“ vykřikl a už už chtěl od stolu odejít. Vtom se ale ozvala maminka:
„Robíku, víš co? Zkus hodit ještě jednou, ale když prohraješ, musíš říct vtip,“ navrhla.
Chlapec hodil kostkou a potřeboval hodit šestku. To se mu ale nepodařilo, a tak řekl vtip:
„Víte, proč si kocour sedl na počítač?“ zeptal se. Maminka, tatínek i Martinka jen zavrtěli hlavou.
„Protože chtěl chytit myš!“
Celý dům se naplnil smíchem.
„Přece myš od počítače, ne opravdovou!“ smála se malá Martinka. Tatínek málem spadl smíchy ze židle!
Od té chvíle platila nová pravidla hry – každý, kdo prohraje, musí říct vtip, aby nebyl smutný.
A tak se i stalo. Když se chlapec přestal soustředit jen na výhru, dokonce začal občas vyhrávat. Někdy prohrál on, jindy Martinka, maminka nebo tatínek. Ale pokaždé zazněl vtip! Robík tehdy pochopil, že není důležité pořád vyhrávat, a uvědomil si, že i prohra může být zábavná. Rodinka si tak užila krásný večer plný her, smíchu a hlavně dobré nálady.
