Byl jednou jeden chlapeček jménem Erik. Byl začátek školního roku a chlapec sice ve škole vynikal, ale odmítal ve školní jídelně jíst. Ani to jen nezkusil, protože chtěl jíst jen jídlo od maminky. Maminka z toho byla smutná.
Měla však plán a rozhodla se, že zkusí svého synka přesvědčit. Nemůže být přece ve škole hladový. Maminka Erikovi pořád říkala, že potřebuje jíst, aby měl energii, byl zdravý a zvládl se nejen učit, ale i si hrát. Jenže chlapeček si nedal říct. A tak maminka vymyslela tajný plán.
Zatímco si Erik po škole hrál v pokojíčku, blížil se čas večeře. Z kuchyně šla výborná vůně, která se rozléhala do celého domu.
„Večeře! Umýt ruce a jde se jíst!“ zavolala maminka z kuchyně.
Erik vyskočil od stavebnice z lega a běžel si umýt ruce. Maminka a tatínek už seděli u stolu a Erik si k nim přisedl. Dokonce i pejsek Bobík seděl nastoupený pod stolem v naději, že se i na něj dostane.
„Mňam! To vypadá výborně!“ řekl tatínek a pustili se do jídla.
K večeři byly šťouchané brambory s masem a hráškem. Všichni si vychutnávali výbornou večeři a Erikův talíř byl prázdný jako první.
„Jsem první! Bylo to skvělé, mami!“ odpověděl chlapeček radostně a už se chtěl zvednout od stolu. Maminka se usmála a řekla synkovi, ať si ještě na chvilku sedne. Chlapeček poslechl a počkal, než ostatní dojedí.
Když byly všechny talíře prázdné, maminka odpověděla milým hlasem:
„Jsem ráda, že ti chutnalo, ale já jsem večeři nevařila,“ řekla.
Chlapeček se udiveně podíval na maminku.
„Že by táta? Vždyť ten vařit neumí!“ zasmál se Erik a tatínek se na něj legračně podíval.
„Vždyť ani pejsek Bobík neumí vařit, je to pes – jak by držel vařečku,“ pomyslel si chlapeček, poškrábal se ve svých blonďatých vlasech a přemýšlel, kdo to jen uvařil.
Maminka se zasmála.
„Ne, tatínek to vážně nevařil. Tohle jídlo jsem vzala ze školní jídelny. Byl to dnešní oběd, tak jsem koupila víc porcí od paní kuchařky. Chtěla jsem, abys ochutnal, jak skvělé to může být, i když to neuvařím já,“ řekla maminka s úsměvem.
Erik nevěřil vlastním uším. Dosud si myslel, že jen maminčino jídlo je to nejlepší, ale nečekal, že i paní kuchařky ve škole umí tak dobře vařit.
„To vážně? Vždyť to bylo výborné!“ odpověděl Erik překvapeně, až mu vlasy stály jako ježkovi ostny!
A tak maminčin malý tajný plán s jídlem ze školy vyšel. Chlapeček pochopil, že i jídlo ve školní jídelně může být dobré, i když věděl, že to nejlepší je přece jen od maminky. A tak se naučil jíst jídlo i ve škole, aby nabral nejen energii, ale získal i spoustu vitamínů.
