Byl poslední týden letních prázdnin a malá Gabriela trávila se svou rodinkou poslední teplé dny na jejich chatě. Dnes se vypravili na procházku do nedalekého lesa.
„Mami, proč každé zvíře vydává jiný zvuk? Ptáci zpívají, psi štěkají, žáby kvákají… Proč nemluví stejně?“ zeptalo se zvědavě děvčátko, když si vykračovalo po lesní cestě.
Maminka se jemně usmála a odpověděla: „Protože každé stvoření má svůj vlastní způsob komunikace. Stejně jako lidé v různých zemích mluví rozdílnými jazyky. Proto naše kočka Cilka mňouká a náš pejsek Fifi štěká,“ vysvětlila moudře.
Gabriela nakrčila nos – pořád si nebyla jistá, jestli tomu rozumí. „To přece nemůže být tak složité,“ pomyslela si a zaposlouchala se do zvuků lesa. Les byl plný nejrůznějších zvláštních tónů, kterých si nikdy dřív tolik nevšímala. Snažila se poslouchat opravdu pozorně – zaslechla bzučení, šustění listí a v dálce jemné štěbetání.
Jak si tak kráčeli lesem, Gabriela obdivovala vysoké stromy, kvítky ukryté pod listím i podivuhodné zvuky kolem sebe. Najednou spatřila oranžovou veverku, která vesele poskakovala z větvičky na větvičku. Kolem ní proletěli ptáci, usadili se na jedné větvi a začali hlasitě zpívat. Gabriela sledovala, jak každý tvor dělá něco jiného – veverka poskakuje a hledá oříšky, ptáčci létají a zpívají.
„To je harmonie přírody,“ řekla maminka a ukázala na veverku a ptáčky sedící na jedné větvi. „Nemluví stejnou řečí, a přesto si rozumějí a v lese se navzájem respektují.“ Gabriela přikývla a se zájmem je pozorovala.
Náhle je vyrušil zvláštní zvuk – jakési klepání. „Ťuk, ťuk,“ ozývalo se lesem. Zvuk zesiloval a malá Gabriela se schovala za tatínka a pevně ho objala. „Co je to za zvuk?“ zeptala se vyděšeně.
Rodinka šla pomalu lesní cestou dál. Gabriela vykoukla zpoza tatínka a strach vystřídalo překvapení. „Strakapoud!“ usmál se tatínek a ukázal na malého ptáčka, který ťukal do dřeva.
„Možná je to jeho způsob, jak mluví,“ řeklo děvčátko.
„Výborně, Gábi, pomalu tomu začínáš rozumět,“ pochválila ji maminka a pohladila ji po zlatých vláscích.
Během dalších dní strávených na chatě a v lese Gabriela poslouchala kdákající slepice z nedaleké vesnice, štěbetání ptáčků i kvákání žab z rybníka u lesa.
Děvčátko začalo chápat harmonii, o které jí maminka povídala. I když zvířátka nemluví stejnou řečí, přesto si v lese rozumějí.
A tak Gabriela nejen poznala přírodu, ale také se něco nového naučila. Vždyť přece nemusíme být stejní, abychom si rozuměli.
