Byl jednou jeden chlapeček jménem Jakoubek. Jeho nejlepším kamarádem byl jeho věrný pejsek Boby. Byly prázdniny a Jakoubek si se svým černým čtyřnohým kamarádem hrál na zahradě s balónkem. Celé dny se naháněli, koupali se spolu v bazénu nebo vymýšleli všelijaké rošťárny.
Jednoho dne bylo venku velmi horko. Chlapec se s Bobym celý den cákali v bazénu. Když přišel podvečer, maminka je zavolala na večeři domů. Jakoubek nasypal pejskovi granule a maminka zase nandala Kubíkovi jeho oblíbené sýrové těstoviny.
Když se oba najedli, venku se najednou zatáhlo. Všude zůstala tma a na nebi se objevily tmavé mraky. Dokonce i strejda větřík začal foukat silněji a stromy na zahradě se kývaly ze strany na stranu. Jakoubek věděl, co to znamená. Blíží se bouřka.
Chlapeček se však bouřky moc bál, ale nebyl jediný – nejvíc se jí bál jeho věrný pejsek Boby. I když to byl velký pes, blesků a hromů se vždycky velmi bál.
„Mami, blíží se bouřka!“ řekl vyděšeně Jakoubek mamince.
„To proto, že dnes bylo takové horko. Sluníčko si potřebuje odpočinout, a tak poslalo své bratříčky – tmavé mraky a déšť, aby se příroda trochu ochladila,“ vysvětlila maminka synkovi.
Jakoubkovi se to ale nelíbilo, neměl rád hrozivé blesky a ohlušující rány. A tak dostal nápad. Postaví si s Bobym v pokojíčku ochranný bunkr.
A tak to také udělal. Jakoubek si z židlí, polštářů a dek postavil velký bunkr. Dovnitř si dal malou baterku, oblíbeného plyšového medvídka a svá oblíbená autíčka – a samozřejmě do bunkru přicupital i Boby. Bylo to jen tak tak!
Sotva se spolu v bunkru zavřeli, venku začaly šlehat blesky a městem se ozývaly hrozivé hromy. Najednou něco venku v pokojíčku zaskřípalo. A stále se to přibližovalo…
„Bouřka přišla i sem!“ řekl vyděšeně Jakoubek a přitulil se ke svému pejskovi. Ale skřípání pokračovalo.
A neuvěříte! Nebyla to žádná bouřka v Jakoubkově pokojíčku — byl to tatínek, který nesl Jakoubkovi koláček. Jen tatínkovy papuče nějak legračně vrzaly po podlaze.
„Nesu vám koláček, po kterém se už nebudete bát. Sem se bouřka nedostane!“ řekl tatínek srandovním hlasem, podal jim koláček a posadil se k nim do jejich malé skrýše.
Tatínek, Jakoubek a Boby přečkali celou krátkou bouřku ve své skrýši. A koláček skutečně pomohl! Pejsek Boby ani Kubík se už tolik nebáli a bavili se vtipy, které jim tatínek vyprávěl.
A tak jako bouřka rychle přišla, tak také rychle odešla. Jakoubek si uvědomil, že i když se něčeho bojíme, nejsme v tom sami. Když máme u sebe někoho, koho máme rádi, všechno zvládneme mnohem snáz.
S Bobym a tatínkem to opravdu nebylo tak hrozné, jak si myslel! Se svým věrným pejskem a koláčky každou bouřku zvládli a už se tolik nebáli, protože měli jeden druhého.
