Bylo jednou jedno děvčátko jménem Gabriela. Malá hnědooká holčička milovala tanec a svůj talent ukazovala na hodinách baletu, kde se jí skutečně dařilo. Už jako malá se točila po domě ve své růžové sukýnce a snila o tom, že se jednou stane slavnou baletkou.
Dnešní den byl však jiný. Dnes neměla školu ani trénink. Dnes se mohl její sen stát skutečností. Byla sobota podvečer a Gabrielu čekalo její první velké baletní představení – nejen před rodiči, ale i před lidmi, kteří hledají nové talenty! Místo toho, aby se těšila, měla strach. Nikdy předtím nevystupovala před tolika lidmi v tak velkém divadle. Vždy tam byla jen paní trenérka nebo rodiče.
Jak tak stála za oponou a žmoulala svou růžovou sukýnku, nervózně přešlapovala z nožky na nožku. Když vykoukla zpoza závěsu, uviděla velký dav nedočkavých lidí – byla tam celá její rodina: maminka, tatínek, prarodiče a také spousta cizích lidí.
„Co když zapomenu kroky nebo spadnu?“ pošeptala tiše holčička své učitelce baletu, která stála vedle ní. Paní učitelka se usmála a pohladila ji po uhlazeném culíku, na kterém se vyjímala bílá mašlička.
„Jsi moc šikovná, máš to v srdci. Vím, že to zvládneš,“ odpověděla s úsměvem.
Gabriela však stále cítila strach. Bylo tam příliš mnoho lidí. Co když klopýtne a všichni se jí začnou smát?
„Je tam tolik lidí. Bojím se, že se spletu,“ řeklo smutně malé děvčátko.
„Tvrdě jsi cvičila, zvládneš to. Jen se zhluboka nadechni, poslouchej hudbu a představ si, že tam nikdo není. Jsi tam jen ty,“ poradila jí trenérka.
Gabriela se zhluboka nadechla, a když přišel její čas, vstoupila na jeviště. Osvítilo ji jemné světlo, rozezněla se hudba, zavřela oči a představila si, že v hledišti nikdo nesedí. Byla tam jen ona sama. Točila se, skákala a pohybovala se přesně tak, jak to cvičila a jak nejlépe uměla. Zapomněla na publikum a nechala se vést jen hudbou.
Když zazněly poslední tóny, malá Gabriela vyskočila do vzduchu a naposledy se zatočila. Bylo po tanci. Hudba dozněla a dav začal tleskat, nejvíce však jásali její rodiče. Ona to dokázala – i přes všechen strach.
Zatímco si užívala potlesk, přišla k ní její učitelka a společně se uklonily bouřícímu hledišti. Paní učitelka jí pošeptala:
„Vidíš, zvládla jsi to a byla jsi úžasná!“ A pevně ji objala.
Od toho dne se Gabriela už nebála. Vždy když měla velké vystoupení, vzpomněla si na radu své trenérky. Dokonce i lidé, kteří hledali mladé talentované tanečnice, si jí začali více všímat. Už se nestyděla – nechala se vést hudbou a představovala si, že na jevišti je jen ona sama. A tak se postupně z malé Gabriely stala velká baletka, tak jak o tom vždy snila.
