Byl jednou jeden černý ptáček, který měl peří tmavé jako noční obloha, jen jeho ocásek zářil červenou barvou. Tento malý ptáček si postavil hnízdo na zvláštním místě – pod střechou terasy domu, kde bydlela jedna hodná rodina. Z kousků slámy, trávy, listí a bláta si vykouzlil teplé a útulné hnízdečko. Každé ráno štěbetal svým jemným zpěvem a vítal rodinu do nového dne.
Po čase si rodina všimla, že ptáček sedí na něčem zvláštním. Ukázalo se, že chrání svá drobná vajíčka. Tatínek ptáček denně nosil mamince hmyz a broučky, zatímco ona trpělivě zahřívala vajíčka a pečlivě je střežila.
Až se jednoho slunečného rána stalo něco zázračného – z vajíček se vylíhla tři malá ptáčátka. Rodina je pozorovala s radostí, ale také s obavou. Na dvoře totiž žila kočka Cecilka, která ptáčky zrovna neměla v lásce.
Ptáčátka rostla rychle, otevírala oči, pípala na maminku a natahovala zobáčky, když jim nosila jídlo. Jednou však dvě z nich vypadla z hnízda a dopadla na gauč na terase. Ještě neuměla létat – jen se potácela, mávala malými křidélky a snažila se vzlétnout.
Naštěstí si toho všiml tatínek Péťa z rodiny dříve než kočka Cecilka. Spolu s malým synem Markem jemně zvedli ptáčátka a vrátili je zpátky do hnízda.
Další den se všechna tři odvážná ptáčátka rozhodla znovu hnízdo opustit. Opět spadla na zem, kde poskakovala, mávala křídly a štěbetala, ale létat stále neuměla.
Vtom se ze dvora ozvalo známé mňoukání – byla to kočka Cecilka. Zpozorovala ptáčky, jak poskakují na terase, a pomalu se k nim přibližovala.
Naštěstí ale z domu vyběhla malá Zuzka, Markova sestřička, a zakřičela:
„Cecilko, ne! Pryč!“
Hlasité volání kočku odehnalo zpátky do zahrady. Tam si pak uraženě sedla pod strom a sledovala, jak Zuzka spolu s tatínkem opět ukládají ptáčky do hnízda.
Vtom však začal foukat silný vítr a celé hnízdo se začalo nebezpečně kývat.
„Musíme je dát někam do bezpečí. Tam, kde jim vítr ani naše kočka Cecilka neublíží,“ řekla Zuzka.
A tak spolu s tatínkem a Markem postavili pro ptáčky budku. Připevnili ji na starou jabloň – bezpečně, pevně a dostatečně vysoko, mimo dosah kočky. Maminka ptáčků přeletěla do nové budky a tatínek Péťa do ní přenesl i ptáčátka.
Ptáčci si ani neuvědomili, jak moc jim rodina pomohla – nebýt jejich péče, mohla je Cilka sežrat nebo by hnízdo odnesl vítr. Díky nim měli bezpečnou budku, pevně připevněnou na stromě, kde našli svůj nový domov.
Ptáčátka den co den trénovala létání – nejdříve jen z větvičky na větvičku, později výš a dál. A naštěstí už na zem nepadala, protože vždycky dosedla alespoň na nějakou větev stromu.
A když nadešel ten správný čas, vyletěli všichni tři nad koruny stromů, připraveni vznést se vysoko k obloze jako jejich maminka.
Vždycky se ale vraceli – i kdyby jen na malou chvilku – k rodině, které štěbetali své krásné písně. A ta je pokaždé s láskou vítala.
