Léto pomalu vystřídalo jaro a dětem právě začaly letní prázdniny. Ulice byly plné slunečních paprsků, dětského smíchu a radosti z konce školního roku. Na ulicích byly otevřeny malé stánky, které děti nejvíc milovaly. Víte, co v nich prodávali? No přece zmrzlinu!
V jednom malém městečku byl malý stánek se zmrzlinou, který vlastnila paní Klára. Stánek se jmenoval „Ráj Zmrzliny“. Všichni její zmrzlinu milovali. Děti, dospělí, všichni. Její zmrzlina byla ta nejlepší v celém širém okolí a lidé z jiných míst chodili právě k ní ochutnat ty kouzelné kopečky všelijakých chutí. Ale byla tu jedna příchuť, která byla extra speciální, a tou byla jahodová zmrzlina. Ta byla přímo ze zahrádky paní Kláry.
Když paní Kláře jahodová zmrzlina došla, vstala brzy ráno, aby nasbírala čerstvé jahody ze své velikánské zahrady. Když jich měla příliš mnoho, poctivě je zamrazila, aby měla i na později. Jahody byly červené, šťavnaté a sladké jako med. Paní Klára je jemně omyla, nasekala na malé kousíčky a rozmixovala na krémovou drť. Když zmrzlinu poctivě z jahod připravila, vzala ji do svého stánku, který byl hned před jejím domem. Když paní Klára dokončila i přípravu ostatních zmrzlin, otevřela svůj stánek. Hned poté přišel také první zákazník dne. Byla to holčička Sandra.
„Dobré ráno, paní Kláro,“ řekla Sandra vesele se širokým úsměvem. „Mohu si dát jeden kopeček jahodové zmrzliny, prosím?“
„Samozřejmě, Sandro,“ odpověděla paní Klára s mrknutím. Městečko bylo malé a všichni se v něm znali. Paní zmrzlinářka nabrala velký kopeček jahodové zmrzliny a podala ji blonďaté holčičce v křupavém kornoutku.
Sandra ji oblizovala a v očích se jí zajiskřilo. „Tohle je nejlepší jahodová zmrzlina všech dob!“ zvolala vesele a hledala v kapse drobné za zmrzlinu. Když vtom si uvědomila, že tam žádné nemá. „Ó ne!“ zvolala smutně dívka. „Nemám tu žádné peníze a rodiče jsou v práci, mrzí mě to,“ řekla smutná holčička a podávala zmrzlinu zpět paní Kláře. Ta se na holčičku mile usmála. „Když mi pomůžeš a utřeš tamty stoly před mým stánkem, nemusíš mi za zmrzlinu platit.“
Paní Klára byla velmi chytrá žena, zmrzlinu by dala malé Sandře i zadarmo, ale věděla, že ji musí naučit, že v životě zadarmo zkrátka nic není. A aspoň se holčička něco přiučí a také jí trošku pomůže.
Sandře se rozzářila očka. „Jasná věc,“ zvolala odhodlaně holčička, položila si zmrzlinu na držák a vydala se otřít stoly před zmrzlinárnou s hadříkem, který jí paní Klára podala. No a jak jí to šlo! Když holčička skončila, usmála se na Kláru, která jí podávala její zmrzlinu. Počkat, vždyť jí tam přibyl další kopeček! „To máš za svou šikovnost,“ usmála se na ni paní Klára.
„Jahodová zmrzlina dělá všechno sladším, děkuji,“ řekla usměvavě paní Kláře.
Když holčička vyrostla, pomáhala paní Kláře se zmrzlinárnou každé léto. Naučila se, že v životě není nic zadarmo a že zmrzlina skutečně dělá její léto krásnějším.
