Na jedné zahradě pracoval pečlivý zahradník. Všechny záhony pravidelně zaléval, plevel vytrhával, a kam oko pohlédlo, tam se zelenala tráva a kvetly barevné květiny. Přesto se stalo, že tu zelenina začala být nespokojená.
„Přijde mi, že na jiné zahradě by nám bylo líp,“ povídala jednou mrkev. „Vůbec se mi tu nelíbí.“
„Mně se tu také nelíbí,“ souhlasil celer. „Ten zahradník nás zalévá moc studenou vodou. Mám z toho akorát husí kůži. A pórek tuhle kýchal, určitě z toho nastydnul.“
„Já vám říkám, že u jiného zahradníka by nám bylo líp,“ vedla dál svou mrkev.
„Ó ano,“ souhlasila jablka na jabloni, která rostla vedle záhonu. „Nám se tenhle zahradník nelíbí. Je moc vousatý.“
„A mně by se líbil zahradník, který by mě zaléval z červené konve, a ne z téhle obyčejně zelené,“ připomněl celer.
A tak se zelenina s jablky sebrala, vytrhala se ze záhonu a odskákala ze zahrady pryč.
Mrkev skákala v čele a hledala, která zahrada by byla zelenější, který zahradník krásnější a pečlivější. Tu doskákala k chaloupce, kde bydlela stará babička. Měla zahrádku jako dlaň, ale krásnou a pečlivě upravenou.
„Tady to vypadá hezky,“ povídala mrkev a zasadila se do hlíny vedle chaloupky.
Ostatní zelenina udělala totéž. Jablka se mohla ale jen kutálet, svůj strom si s sebou vzít nemohla. Zakutálela se tedy do stínu, kde byla nejměkčí tráva.
„To mi to pěkně roste,“ pochvalovala si babička, vzala červenou konev, která stála doteď na slunci, a začala zalévat.
„No to je příjemné,“ pochvaloval si pórek. „Konečně teplá voda.“
„A ta barva konve, to úplně bere dech,“ přidal se celer.
„Tráva je tu zelenější, květiny voňavější a babička je na nás moc hodná,“ uzavřela mrkev a pohodlně se zakořenila.
Když přišel večer, zaslechla mrkev něco, co se jí vůbec nelíbilo.
„Mám chuť na jablíčko s mrkvičkou,“ říkala si babička a něco hledala ve skříni s nádobím. „Kdepak mám to ostré struhadlo, abych tu mrkev nastrouhala?“
Mrkev se zděsila.
„Pomoc! Chce nás nastrouhat na struhadle,“ zvolala mrkev, vyskákala ze záhonu a dala se na útěk. Ostatní zelenina s jablky v závěsu ji následovala.
Mrkev opět skákala a hledala, kde by byla zahrada zelenější a hezčí než ty dvě předchozí.
„Tady to vypadá pěkně,“ řekla mrkev a skočila do velkého kyprého záhonu. Ale co to?
„Au, au, au, co mě to šťouchá do kořenů?“ divila se mrkev.
Ze záhonu vykoukla brambora a valila svoje očka.
„Co mi lezeš do postele?“ zahuhlala pusou celou od hlíny.
„Já tady chtěla bydlet. Tráva je tu zelenější než na mojí zahradě, hlína měkčí, voda čistější a tvůj zahradník bude určitě taky moc hodný.“
„Zahradník?“ divila se brambora. „Tady jsi na poli, ty hloupá mrkvi, tady jezdí tak akorát traktor se zemědělci.“
Mrkev i ostatní zelenina se polekala. To by ještě chybělo, aby je přejel traktor! Mrkev vyskákala z hlíny a utíkala dál. Ostatní zelenina za ní. Jen jablka jim nestačila. Do kopce už se kutálet nedokázala, svezla se zpátky z kopce dolů a přistála rovnou v ohradě u koní. Koníci uviděli dobrá jablíčka a hned se do nich s chutí pustili. Ňam, ta byla dobrá, ale trochu otlučená. Však taky poskakovala celou cestu, až se obouchala.
Mrkev skákala dál, dokud nenašla další záhon. Tam se zavrtala, pórek s celerem udělali to samé. Okolí tu bylo pěkné, tráva zelená a těch malých zahradníků, co kolem pobíhali s malými barevnými konvičkami!
„Děti, je čas dát vařit oběd. Kdo ví, jakou zeleninu dáme do polévky?“ ozvala se velká zahradnice. Malí zahradníci hned zamířili k mrkvi, celeru a pórku.
Než se zelenina stačila vzpamatovat, už se koupala v hrnci s vodou.
„Že jsme radši nezůstali na té naší zahradě,“ brblala mrkev. „Čí to byl nápad utíkat pryč?“
„Tvůj,“ povídá celer. „Nelíbil se ti zahradník.“
„Vážně? A komu se nelíbila barva konve?“ připomněla mrkev.
„To pórek, vadila mu studená voda,“ hájil se celer.
Mrkev i celer se podívali na pórek. Ten se slastně rozvaloval ve vodě v hrnci.
„Tahle voda se mi líbí, je příjemně teplá,“ pochvaloval si.
„Ach jo, to je ale hlupák,“ povídala mrkev. „Proč jsme si nevšimli dřív, že se máme dobře? Místo toho jsme hledali zahradu, která by byla hezčí a lepší, přitom jsme ji měli.“
„Buď už zticha a změkni,“ povídal mrkvi pórek. „Děti už se na nás těší. Mají velký hlad.“
Když se polévka uvařila, malí zahradníci si na ní pochutnali. Odpoledne pak vyrazili na zahrádku, aby vyseli další dobrou zeleninu. A když se o ní budou hezky starat, vyroste jim a zase si z ní budou moct udělat výborné jídlo. Snad budou jejich mrkve rozumnější a neutečou jim ze záhonku.
