Zubatá strašidla
Všude ležel sníh. Vzduchem poletovaly vločky a všechny děti se radovaly a pokřikovaly. Hlavně kluci byli slyšet až ve městě. Všechny děti ze Strašidrna tahaly sáňky na kopec nad městem a řítily se po nich po stráni dolů.
Jenom taťák zubatý stál pod strání a potichu sledoval, jak jeho Bubík jede na sáňkách. Tu něco zaslechl. Připadalo mu to povědomé. Vzpomínal, jak jako malý kluk také jezdil na saních. A jak učil jezdit na saních sněhuláka. A jak se ukázalo, že sněhulák je lepší řidič než taťák.
„Kdopak to cinká?“ divila se Zubomila.
„Beztak nějakej šašek,“ odseknul Bubík.
„Ty sám jsi kašpar. To bude děda Mráz,“ hádal Michal Vodnický.
„Připomíná mi to písničky, co zpívá máma, když peče cukroví,“ naslouchala Zubomila dál.
„Mně to připomíná prostě Vánoce,“ usmíval se Michal a dál strkal sáňky do kopce.
Do cinkotu se pomalu přidávaly zvonečky. Taťák dál naslouchal. To byly časy, když mu bylo pět. Ale co? Hurá na saně, věk je jenom číslo.
A tak se v cinkotu a křiku dětí ozýval to odpoledne ještě nadšený křik taťáka, který se opět učil řídit sáňky. Šlo mu to dobře. Strom úspěšně minul. Sněhuláka už ne. To mu ale nevadilo. Jeho hlasitý smích přilákal další dospěláky z řad strašidel, kteří když ho spatřili, neváhali se přidat. A tak sáňkovalo celé Strašidrno a cinkání pokračovalo. Ať už cinkal šašek, nebo Santovy sáně, všem to připomnělo, jak jsou Vánoce skvělé období.
(Rolničky)
