Už od nepaměti se vypráví mýtus, že když děti večer neposlouchají a nechtějí spát, přijde strašidlo, které je bude strašit. Ale je to opravdu pravda? To zatím nevíme… Ale malý Péťa už to ví.
Péťa je malý chlapeček, který je hodně živý. I jeho maminku už občas trápí, jak dokáže být neposedný. Ale je to to nejšťastnější dítě na světě. A také velmi zvědavé.
„Maminko, já ještě nechci jít spinkat,“ prosil jednoho večera Péťa, když už byl vykoupaný, najedený a maminka ho ukládala do postýlky.
„Musíš spát, Péťo, potřebuješ sílu na zítřek,“ přesvědčovala ho maminka.
„Ale já mám ještě spoustu energie. Klidně bych byl vzhůru až do zítra,“ prohlásil Péťa, ale maminka jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Tak ti ještě přečtu pohádku, ale potom už půjdeme spinkat,“ řekla a Péťa se poslušně uložil. Vždycky měl rád, když mu maminka před spaním četla, a tak chtěl být hodný.
„A kterou pohádku bys chtěl slyšet?“ zeptala se.
„Tu o zvířátkách, jak plavala přes rybník“ přál si Péťa – a právě tu mu maminka začala číst.
Péťa při jejím vyprávění brzy usnul, ale v noci, když měsíc jasně svítil, se probudil. Dostal chuť na mlíčko, ale nechtělo se mu z postele. V noci je totiž tma – a Péťa se tmy bál. Dlouho se převaloval, a když už se chystal vstát, uslyšel pod postelí slabé hlásky.
Trochu se bál, ale nakoukl pod postel – a nevěřil vlastním očím. Byly tam malé postavičky s barevnou, huňatou srstí a velikýma očima.
„A kdo jste vy? A proč jste pod mojí postelí?“ zeptal se Péťa. Malé příšerky vylezly zpod postele.
„Jsme noční skřítci. Hlídáme všechny děti na světě. Ale když jsou zlobivé, přijdeme je trochu postrašit, aby se polepšily,“ vysvětlili skřítci a Péťa se divil.
„Takže vy jste doopravdy? Já myslel, že jste jenom v pohádkách,“ řekl a lehl si zpátky do postýlky.
Ráno ho maminka vzala do školky, kam se moc těšil, že si bude hrát s kamarády. Pořád ale myslel na tu noční příhodu – byla to skutečnost, nebo jen divný sen?
Ale když si zrovna hrál s autíčky, uslyšel nedaleko jiného chlapečka, který plakal:
„Dneska v noci se mi nechtělo spát. A když jsem vylezl z postele, objevila se tam modrá příšera a křičela na mě!“
Jakmile to Péťa uslyšel, byl si jistý – příšerky opravdu existují. A od toho dne se snažil být ještě poslušnější.
