Jednoho dne se hladová liška potulovala krajinou a zoufale hledala něco k snědku. Měla prázdný žaludek a její bříško už pěkně kručelo. „Ach jo, kdyby se tak někde dal sehnat kousek sýra,“ povzdechla si a dál se loudala lesem.
Najednou jí nad hlavou zakroužila vrána. V zobáku držela pořádný kus sýra, který si právě odnesla z okenního parapetu jednoho domku. Posadila se na silnou větev stromu a začala si na své lahůdce pochutnávat. Sýr krásně voněl a lišce se okamžitě začaly sbíhat sliny.
Zírala na vránu na větvi a bylo jí jasné, že musí přijít na způsob, jak se k tomu lahodnému soustu dostat. Ale jak? Na strom vyšplhat nemohla. Byla však chytrá a věděla, že na každého platí něco jiného. Na vránu zkusí použít pochlebování.
A tak se liška posadila pod strom, zvedla hlavu a začala vráně lichotit:
„Ach, vráno, ty jsi skutečně ta nejkrásnější mezi všemi ptáky! Tvé černé peří se tak nádherně leskne, připomíná hedvábí. A ten hrdý postoj – jako bys byla královnou oblohy! Jediné, co mě mrzí, je, že prý nemáš moc pěkný hlas…“
Vráně se tahle slova zalíbila. Pýchou jí narostla křídla, ale poslední poznámka ji popudila. „Jak to myslíš, že nemám krásný hlas?“ ozvala se dotčeně. „Hned ti ukážu, jak nádherně umím zpívat!“ A aniž by si uvědomila past, otevřela zobák dokořán, aby se pochlubila svým krákáním.
V tu ránu sýr vypadl a spadl přímo lišce k nohám. Ta se po něm hnedle vrhla, popadla ho a utíkala do s ním do své nory.
Vrána zůstala sedět na větvi s prázdným zobákem a v duchu si říkala: „Tak tohle mi patří. Příště se nenechám tak snadno obalamutit lichotkami.“
To už napsal pan Ezop!!!