Byla jednou jedna hezká holčička. Jmenovala se Květa. Měla moc krásné vlásky, hezkou mašličku na čelence a nádherné šatičky. Co to ale bylo platné, když si nechtěla čistit zuby.
Když se usmála a ukázala své špinavé zuby se zbytky jídla, lidé se mračili, některým se dokonce dělalo špatně. No a když promluvila a z úst se vyvalil zápach, dával se každý, komu byl život milý, na útěk.
Rodiče jí stále domlouvali, aby si zoubky čistila. Vymýšleli nejrůznější odměny i tresty, zkoušeli Květu dokonce držet a čistit jí zuby sami, ale nešlo to. Květa kolem sebe kopala a házela rukama a dokonce i kousala. Marné byly výhružky, že když si zuby nebude čistit, že ji budou bolet a všechny jí pak vypadají. Květě to nevadilo. Vyhodila vesele kartáček z okna a zuby si nečistila.
Květa neměla žádné kamarády, protože si s ní nikdo nechtěl kvůli smradlavému dechu hrát. I zvířata se jí začala vyhýbat obloukem. Rodiče, ti už si na ten puch tak nějak zvykli. Květě nic z toho nevadilo, zuby si čistit rozhodně nezačala.
Tak šel den za dnem. Jednou ráno Květu rozbolel zub.
„Uááááá!“ ozvalo se na celý byt.
Rodiče se seběhli a hned Květu utěšovali. Maminka otevřela okno, protože kromě řevu se z Květuščiny pusy linul odporný puch.
„To bude chtít zubaře,“ povídal tatínek. Ale to neměl.
„Uááááá!“ zaječela Květa strachy, až lidé z ostatních bytů vycházeli na chodbu a divili se, co je to za strašlivý řev.
Nakonec se podařilo rodičům s pomocí několika sousedů Květu obléci, nacpat do auta a dojet k zubaři.
V čekárně Květa zarputile mlčela a na všechny se mračila. Rodiče z toho byli celí nešťastní, ale utěšovali se, že si s Květou pan zubař poradí.
Tak to ale nebylo. Když přišla Květa na řadu a sedla si do zubařského křesla, odmítla otevřít pusu. Pan zubař ji prosil, vyhrožoval, sliboval odměny, ale všechno bylo marné. Nakonec zavolali údržbáře s páčidlem, aby pomohl Květušce pusu otevřít.
Jakmile se pusa otevřela, vyvalil se na ně strašlivý zápach. Pan údržbář to nevydržel a vyskočil oknem z ordinace ven. Sestřička s panem zubařem si vzali roušky, to trochu pomohlo.
„Ty si určitě nečistíš zuby,“ povídal pan zubař Květě a dal se do výkladu, v němž prohlásil, že tyhle zuby neviděly kartáček snad ani z letadla, a co na to starostliví rodiče, že špatně pečují o chrup svého dítěte a že ten bolavý zub musí ven a všechny ostatní taky.
„Uáááá!“ rozječela se Květa, ale sestřička rychle přiskočila, poslala rodiče za dveře a za několik minut bylo hotovo. Květě nezůstal ani jeden zub.
„Jak teď bude ta naše holčička jíst?“ ptali se rodiče.
„Kupte si mixér a všechno jí mixujte. Musí jíst jen kašovitá a tekutá jídla,“ povídal pan doktor.
A tak Květa jedla řízky s bramborem namixované v mixéru jako kaši. Nijak zvlášť jí to nevadilo. Hlavně byla ráda, že si nemusí čistit zuby. Vždyť žádné neměla. Jediné, co jí vadilo, že když mluvila, šišlala. Bez zubů to znělo, jako když nemluví malá holčička, ale stará babička.
Proto si, milé děti, zoubky čistěte, ať je máte hezké, zdravé a nepáchne vám z pusinek, abyste nedopadli jako ta hloupá Květa.
