Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Ivanka. Nikdy neodmlouvala, chodila vzorně upravená a čistá, jen jedna věc byla na té holčičce moc ošklivá. Ivanka totiž plazila na všechny lidi jazyk.
Určitě si říkáte, že to děti občas dělají a nemyslí to zle. Ale Ivanka plazila jazyk na každého, koho potkala, pořád a všude. Dokonce i ve škole při vyučování vyplazovala jazyk na paní učitelku.
Maminka s tatínkem z toho byli velmi smutní. Ivance vysvětlovali, že plazit jazyk je nezdvořilé a že to nemá dělat. Ale moli mluvit horem dolem, Ivanka si plazila jazyk stále. Když šli po přechodu, vyplázla jazyk na řidiče, kteří stáli před přechodem. V obchodě místo pozdravu vyplázla jazyk na prodavačku. U doktora místo pozdravu vyplázla jazyk nejdřív na sestřičku, pak i na paní doktorku. A úplně nejhorší to bylo ve škole. Na paní učitelku plazila jazyk ráno místo pozdravu a pak ještě mnohokrát při vyučování.
Ivanku z toho neustálého vyplazování jazyk kupodivu nebolel. Už ho měla natolik trénovaný, že ho dokonce měla větší a delší než ostatní děti ve třídě. Nikdo si už ani nepamatoval, jak to všechno začalo. Maminka si myslí, že Ivanka začala plazit jazyk hned, jak se narodila. Tatínek si zase myslí, že to všechno začalo až později, když Ivanka začala mluvit. Místo prvních slůvek rovnou plazila jazyk. Jedno bylo jisté. Jakmile Ivanka vyplázla jazyk poprvé, už to dělala pořád. A úmyslně.
Maminka s tatínkem doufali, že z toho Ivanka časem vyroste, když si toho nebudou všímat. Ale to se nestalo. Ba naopak, její plazení jazyka se začalo zhoršovat. Ivanka plazila jazyk i na zvířata a ještě k tomu dělala prsty dlouhý nos.
„Takhle to dál nejde, Ivanko,“ povídal jednou tatínek. „Jazyk se na nikoho neplazí. Navíc ho plazíš tak často, že už ti z pusy čouhá skoro pořád. To chceš vypadat jako ufuněný bernardýn?“
„Tůdle,“ řekla Ivanka a vyplázla na tatínka jazyk. K tomu udělala dlouhý nos.
„S maminkou jsme dnes pozvali k nám domů pana doktora Plajzáka, ten tě z toho snad vyléčí.“
Jak tatínek řekl, tak se skutečně stalo. Odpoledne přišel za Ivankou domů pan doktor. Byl to vysoký a hubený muž, kterému z pusy visel dlouhý jazyk. Sahal mu až k pasu. Když viděl, jak na něj všichni udiveně koukají, usmál se a povídá:
„Houháte na můj hahyk? Od mala jsem ho plahil na lidi. Tahle mi h toho vyhostl.“
Potom si pan doktor Plajzák otřel kapesníkem ústa, protože s vyplazeným jazykem se moc nedají polykat sliny, a podíval se na Ivanku. Ta na něj ukázkově vyplázla jazyk. Pan doktor pokýval a vyndal si z doktorské brašny různé nástroje. Nejprve si Ivančin vyplazený jazyk prohlédl zvláštním světýlkem. Potom si vytáhl jazykový chytáček, aby mohl Ivančin jazyk podržet natažený. Druhou rukou vykouzlil pravítko a jazyk změřil. Když byl hotov, jazyk Ivance zase pustil. Ta ho na něj zase vyplázla, ale pan doktor už něco psal na kousek papíru.
„Jechtli bude vaše Ivanka plahit hahyk tak čachto, dopadne jaho já. Už teď má hahyk o tchi centimetly delší, než je nolmální.“
„Dá se to léčit?“ ptala se maminka.
„Toto he neléčitelný phípad. Její hahyk časem vyloste až na hem,“ řekl pan doktor Plajzák, sroloval si jazyk do náprsní kapsy své doktorské haleny a odešel.
Později utekli i maminka s tatínkem, aby se nemuseli dívat, jak se z jejich holčičky stává uslintaný bernardýn s jazykem až na podlahu.
Ivance to vůbec nevadilo, aspoň ji nikdo nenabádal ke slušnému chování a mohla si dělat, co chtěla. Dál si plazila jazyk na lidi i na zvířata. Plazila jazyk i ze spaní. Vůbec jí nevadilo, že jí jednou vyroste a bude ho tahat po zemi.
Proto si, milé děti, dvakrát dobře rozmyslete, jak se budete k ostatním chovat. Plazení jazyka je velmi nevychované a ošklivé, tak abyste pak nedopadli jako ta nenapravitelná Ivanka.
