O Červené Karkulce

Byla jednou jedna holčička, které všichni říkali Červená Karkulka – podle čepečku z červeného sametu, který nosila. Žila spokojeně s maminkou a tatínkem, kteří ji měli moc rádi, ostatně jako všichni, protože byla hodna a milá. Karkulka měla ještě milovanou babičku, která bydlela na kraji lesa.

Jednoho dne jí maminka řekla: „Karkulko, babička je nemocná a potřebuje něco dobrého k jídlu. Nachystala jsem do košíku koláč a pampeliškové víno, běž jí to zanést. Ale pozor, nescházej z lesní stezky a nezastavuj se s cizími lidmi!“

Pohádka na dobrou noc - Červená Karkulka
Červená Karkulka

Červená Karkulka poslechla maminku a vyrazila na cestu. Držela se pěkně vyšlapané lesní cestičky, dokud si nevšimla kolem cesty červených jahůdek, které lákavě voněly. Zobla jednu, druhou a tolik jí zachutnaly, že šmejdila všude kolem, aby jich nasbírala co nejvíc. Při sběru zašla hlouběji do lesa a najednou se před ní vynořil vlk! 

„Kam jdeš, Červená Karkulko?“ zeptal se vlk a snažil se znít přátelsky.

„Jdu za babičkou, která je nemocná. Mám jí donést košík s koláčem a vínem,“ odpověděla Červená Karkulka.

„To je od tebe moc hezké. A kde bydlí tvá babička?“ ptal se vlk dál.

„Na kraji lesa, v malém domku s červenou střechou,“ řekla Červená Karkulka. „Stará se o lesní zvířátka, v zimě jim nosí krmení do krmelce a ošetřuje je, když jsou nemocná či zraněná.“

„Aha, tak tam to znám. A víš co? Já ti poradím zkratku, kterou se tam dostaneš rychleji. Jdi touto cestou doleva a pak zaboč doprava u velkého dubu. Uvidíš, že to bude mnohem kratší než tudy,“ nalhal vlk Červené Karkulce a tvářil se úlisně.

„Opravdu? To je od tebe moc milé. Děkuji ti,“ poděkovala Červená Karkulka a šla podle vlkovy rady.

Vlk se ale mezitím rychle vydal po hlavní cestě k babiččině domku. Tam zaklepal na dveře a napodobil Červenou Karkulku: „Babičko, to jsem já, Červená Karkulka. Přinesla jsem ti něco dobrého k jídlu.“

Babička si myslela, že je to opravdu její vnučka, a řekla: „Vejdi, dítě moje, dveře jsou odemčené.“

Vlk vešel dovnitř, uviděl babičku ležet v posteli a vmžiku na ni skočil. Babička se polekala a začala volat o pomoc. Vlk ji ale rychle celou spolkl a pak si lehl do postele. Oblékl si babiččin čepec, nasadil její brýle a přikryl se peřinou.

Po nějakém čase dorazila konečně i Červená Karkulka, která zjistila, že vlkova zkratka byla ve skutečnosti delší než hlavní cesta. Zaklepala na dveře a zavolala: „Babičko, to jsem já, Karkulka. Přinesla jsem ti něco dobrého k jídlu.“ Vlk převlečený za babičku co nejmilejším hlasem, jaký dokázal vyloudit, zavolal: „Jen pojď dál, dítě moje, dveře jsou odemčené.“

Červená Karkulka vešla dovnitř a rovnou se babičky ptala, co že má takový divný hlas. „To je to moje nachlazení, děvenko,“ povídá zkroušeně a skřehotavě přestrojený vlk. Karkulka zamířila k posteli a uviděla tam ležet babičku, která jí ale nejenom hlasem, nýbrž i zjevem připadala jiná než obvykle – měla nějaké velké uši, velké oči i velké zuby.

„Jak to, že máš tak velké uši, babičko?“ zeptala se Červená Karkulka.

„Abych tě lépe slyšela, dítě moje,“ odpověděl vlk.

„A jak to, že máš tak velké oči, babičko?“ ptala se Červená Karkulka.

„Abych tě lépe viděla, dítě moje,“ odpověděl zase vlk.

„A jak to, že máš tak velké zuby, babičko?“ vyptávala se dál Karkulka.

„To abych tě mohl lépe sníst, dítě moje!“ zavrčel vlk, vrhnul se na Červenou Karkulku a celou ji spolknul.

Po takových dvou vydatných soustech už se vlk sotva mohl pohnout a přepadla jej veliká únava. Sundal babiččiny brýle i čepec a svalil se zpět do postele, kde okamžitě usnul tvrdým spánkem. A chrápal, až se chaloupka otřásala. 

Za chvíli procházel kolem chaloupky myslivec na své pravidelné obchůzce lesem. Hlasité chrápání ho hned zarazilo. To přece nemohla být babička! Koho tam asi má? Nakouknul oknem do chaloupky, spatřil v posteli ohromného vlka a dal si jedna a jedna dohromady. Vešel dovnitř, odkryl peřinu a zadíval se na vlkův naditý bachor. Vytáhl nůž a opatrně vlku rozřízl břicho. K jeho překvapení z břicha vyšla nejenom babička, ale i Karkulka. Obě naštěstí živé a zdravé. 

Moc děkovaly myslivci, že jim zachránil život, a chtěly se mu odvděčit pohoštěním. Myslivec pozvání rád přijal, ale ještě předtím se musel postarat o vlka. Odtáhl ho ven z chaloupky a rozřízlé břicho mu naplnil kamením a pevně zašil. Pak se vrátil do chaloupky a povídal si u vína a koláče s babičkou a Karkulkou. Než odešel, ještě Karkulce řekl: „Musíš být opatrná, v lese je spousta nebezpečných stvoření. Nikdy nevěř žádným neznámým tvorům a v lese se drž známých cestiček.“ Červená Karkulka slíbila, že si to zapamatuje. 

Mezitím se venku probral vlk. Nemohl se honem vzpamatovat, kde je a co se to děje, ale ze všeho nejdříve potřeboval vyřešit obrovskou žízeň, kterou měl. Plazil se, co nejrychleji mohl, k zurčícímu potůčku, který kousek od něj rychlým proudem tekl. Břicho ho převelice tížilo, myslel, že se asi přejedl babičky a Karkulky. Když se doplazil k potůčku, honem se naklonil, aby utišil svou žízeň. Jenže ouha, břicho plné kamení ho převážilo a on zahučel do vody. A tak tam ten darebný, nenasytný ničema pomalu klesal ke dnu a vyplavat už nedokázal. 

No a Karkulka zůstala u babičky do večera a pak se vrátila pěkně po cestičce domů ke své mamince a tatínkovi. Žádný zlý vlk už po lese naštěstí nepobíhal. A už nikdy nesešla z cesty, když šla lesem sama na návštěvu k babičce, přesně jak slíbila odvážnému myslivci.


Červená Karkulka – tradiční pohádka na dobrou noc k poslechu
4.4/5 - (569 votes)

Komentáře: 11

  1. So cruel, so cruel… But anyway, thank you for this site and your work, it’s the best way of learning Czech))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..