Milé děti, určitě si vzpomínáte na malou Veroniku, která během vánočního období zavolala k sobě kamarády ze školy. Dětičky si však neužívaly vánoční pohádky, netancovaly na vánoční písničky, nevšímaly si ani třpytivého sněhu venku, co čekal na sněhuláky. Jediné, čeho si všímaly, byly jejich telefony.
A Veroničina babička se rozhodla, že pomůže dětičkám navrátit ztraceného vánočního ducha. Proto se posadila před doutnající krb, před kterým se shromáždila i její vnučka Veronika s kámoši, popíjeli horkou čokoládu a babička jim povídala kouzelný příběh o dětičkách, které našly v lese kouzelný strom. Byl to strom zázračný, pod kterým se skrýval jeden vánoční dárek. Nebyl to však ledajaký dárek. Mělo to háček. Vánoční dárek měl v sobě vánoční zázrak, který může otevřít a spatřit jen to dítě, které skutečně věří v ducha Vánoc! A dnes se dozvíme, jestli se to dětičkám v babiččině příběhu podařilo a zda se babičce podařilo inspirovat i její vnučku s kámoši, aby v sobě našli vánočního ducha!
Děti úžasem vydechly a vyměňovaly si nadšené pohledy. Babiččin příběh byl úžasný! „Kouzelný strom, pod ním zázračný dárek, který může otevřít jen to dítě, které věří v ducha Vánoc…“ říkaly si nadšené děti.
Veroničina babička se chápavě usmála a pokračovala ve vyprávění pohádky o časech minulých: „Dětičky se snažily dárek otevřít, ale bohužel se jim to nějak nedařilo. Proto se vydaly zpět do vesničky. Řekly si, že dokážou kouzelnému stromu, že mají v sobě ducha Vánoc! A tak to i bylo – dětičky pekly perníčky, které s radostí rozdávaly po celé vesničce. Zpívaly na náměstí koledy, a dokonce všem kolem pomáhaly a v první řadě byly k sobě hodné. Uvědomily si, že Vánoce nejsou o darech, ale o lásce, rodině a přátelství. A tak to také má být. Když přišel Štědrý den, kamarádi se potkali u třpytivého zasněženého stromu plní nadšení, co asi jen bude uvnitř. Byli také zvědaví, zda se jim podaří zázračný dar otevřít.“
Veroničini přátelé pozorně poslouchali, jejich zvědavost rostla. Veronika se přitulila k babičce a hltala každé slovo její pohádky.
„A dětičkám se to i podařilo. Spolu otevřely dárek a nakoukly dovnitř. A co neviděly! V krabičce viděly sebe! Uvnitř bylo totiž zrcadlo! Viděly nejen své vlastní odrazy, ale i odrazy jejich milých činů, jak všem pomáhaly, viděly i jejich smích a štěstí, které šířily kolem. V tu chvíli si uvědomily, že tohle byl skutečný zázrak. Dětičky se zasmály a zrcadlo v krabičce nechaly pro ty, kteří také ztratili vánočního ducha a potřebují ho v sobě opět najít. Dětičky si užívaly každé Vánoce jako nikdy předtím a hluboko v lese čeká kouzelný strom i dárek na ty, kteří chtějí opět najít kouzlo Vánoc!“ dokončila pohádku babička.
Veronika i její kámoši si vzrušeně šeptali a představovali si sebe v tom kouzelném momentě. Co kdyby i oni našli ten kouzelný strom!
„Pojďme hledat kouzelný strom!“ vykřikl vzrušením Míša.
Když se podívali z okna, kde zima už vyčarovala krásnou sněhovou pokrývku, spatřili venku něco nevídaného. Uviděli jemný záblesk – záblesk něčeho zvláštního pod stromem venku opodál.
Nadšená Veronika i s kamarády se rychle oblékli a vyběhli ven se srdci plnými naděje, co se tam asi skrývá. Popošli k daru, kde našli malý vzkaz: „Ten, kdo v sobě objeví skutečného ducha Vánoc, objeví i skutečný zázrak vánoční. Je to láska a radost, kterou sdílíme!“ stálo tam.
A v té chvíli věděli, že zázrak, který hledali, byl celou dobu v nich – to magické kouzlo. A vtom začalo sněžit. Dětičky úplně zapomněly na telefony a vesele tancovaly mezi padajícími vločkami. Babička se na ně mile usmála a ukázala jim, že pod stromečkem se skrývá i něco jiného – kouzelné zrcadlo.
A od toho dne si děti nosily ve svých srdcích ducha těch magických Vánoc a šířily laskavost, kamkoli přišly. Věřily, že je důležité mít v sobě ducha Vánoc a šířit ho všude, kam jen je nožky zavedou. Babičce se skutečně podařilo otevřít jejich srdce.
