Byla jednou jedna holčička jménem Líza. Lízina máma vlastnila ve městě květinářství a dcerku proto často brávala s sebou do práce. Holčička měla ke květinám odjakživa pěkný vztah a ráda mámě v práci pomáhala. I doma měly krásnou zahradu plnou pestrých květin, ale její oblíbené květiny byly polní květy, které rostly na louce za městem.
„Jedna zákaznice bude mít svatbu, přišla do mého květinářství, že chce kytičku krásných polních květů. No ale já tam už žádné nemám. Pomůžeš mi je dnes nasbírat?“ zeptala se maminka jednoho sobotního rána Lízy. Ta bez váhání souhlasila, popadla svůj pletený košík, nasadila si slaměný klobouk a vydala se s maminkou směrem na louku.
Když Líza s mámou přišla na louku, byla ohromena mořem květin, které se táhlo, kam až dohlédla. Tolik jich tady fakt ještě neviděla.
„To je ale ráj,“ řekla maminka dcerce a pustily se do sbírání květin. Byla tam vůně jako žádná jiná. Natrefili bychom tam na zářivě žluté pampelišky, fialovou levanduli, kolem které poletovaly veselé včelky, ale i na zvonky, které se vesele houpaly ve větru. Líza měla pocit, že vstoupila do magického světa květin.
Líza začala opatrně sbírat květiny, ale dávala si pozor, aby je nevytrhla s kořenem, aby mohly znovu vyrůst. Alespoň tak ji to maminka vždy učila. Když si plnila košík, všimla si malého motýla poletujícího nedaleko. Motýl měl křídla modré jako nebe.
„Ahoj motýlku,“ řekla Líza potichu motýlovi, který se jí posadil na prst. „Ukážeš mi nejkrásnější kvítky na louce?“ řekla holčička s úsměvem.
K jejímu překvapení se zdálo, že motýl jí skutečně přikývl a pak letěl vpřed a vedl Lízu k těm nejkrásnějším květům na louce. „Nechoď daleko!“ zavolala na Lízu maminka, která také sbírala květiny. Líza přikývla a následovala motýla. Ten ji skutečně zavedl ke květinám, jaké ještě neviděla. Narazila na krásné modré květy se zvláštními třpytivými okvětními lístky. Motýlek se na květ hrdě posadil. Motýl vypadal jako ten květ. Měl modrá křídla jako okvětní lístky té krásné květiny, kterou Líza ještě nikdy neviděla. Potom zatřepetal křídly a odletěl.
„Děkuji za pomoc,“ volala za ním holčička a posbírala si třpytivě modré kvítky do košíku.
„Podívej, co jsem našla!“ zvolala vesela holčička, když ukázala modré květy mámě.
„Takové jsem opravdu ještě nikdy neviděla. Jsou jiné než ostatní a zvláštně se třpytí,“ prohlížela si květiny máma. „Můžeš je pojmenovat, jsou jedinečné.“ Holčička se zamyslela, skutečně našla květiny, které ještě nikdo nenašel. „Budou se jmenovat motýl,“ řekla holčička a maminka se na ni usmála. Potom přišly domů, kde si některé z modrých třpytivých květin zasadily.
Pak se vydaly do květinářství. Tam vytvořily kytičku plnou všelijakých polních květin. Do středu vložily třpytivý modrý květ, který Líza nazvala Motýl. Ten se tam věru krásně vyjímal.
Maminka zákaznice byla s kyticí nesmírně spokojená a nejeden host na její svatbě jí kytici záviděl.
Od toho dne chodila na louku Líza ještě častěji. Doufala, že opět narazí na kamaráda motýla a možná spolu objeví i jiné nenalezené květiny, které tento svět ještě nenašel.
