V jednom velkém šumavském lese žil ježeček Eda se svou rodinou. Ve stromové noře bydlel s maminkou a tatínkem, dvěma staršími brášky, babičkou a dědečkem. To už byli pěkně staří ježkové, se šedivými bodlinami, ale byli to ti nejlepší vypravěči pohádek před spaním.
Starší bráškové se Edovi občas posmívali, že pohádkovým příběhům stále věří. On se však nenechal odradit a nadále hltal každé slovo o kouzelných pokladech, princeznách a čarodějích.
Jednou večer mu dědeček vyprávěl opravdu napínavý příběh. „Stalo se to velmi dávno,“ začal vyprávět. „To ještě ani moji prarodiče nebyli na světě.“ Byl to příběh o kouzelné hoře ležící daleko za šumavskými lesy. Pod horou tekla řekla a kolem ní se rýsovalo malebné údolí. Byla to velmi krásná a úrodná oblast. Všem zvířátkům se tam žilo dobře, jelikož tam měla dostatek všeho, co potřebovala ke spokojenému životu. Každý měl svou noru nebo hnízdo, dostatek jídla a čerstvou vodu z řeky. O své údolí se hezky starali, a tak dostali odměnu. Říkalo se, že hora tyčící se nad údolím, je kouzelná. Někdo tomu věřil, jiný se tomu smál. Ale byla to pravda.
Jednoho rána, když se zvířátka probudila, stál uprostřed údolí mohutný strom. Měl dlouhé silné kořeny, které se rozpínaly k hoře, po trávě a sahaly i pod hladinu řeky. Nikdo nechápal, kde se tam ten strom vzal a jak mohl přes noc tak rychle vyrůst. Vypadal nádherně, majestátně a stal se symbolem celého údolí. Bobři a vydry si pod jeho kořeny udělali hnízda. Mláďátka si z jeho větví dělala skluzavky a prolézačky. V koruně se uhnízdilo nespočet ptáčků a veverek. Každý večer se pod ním zvířátka scházela a vyprávěla si, co prožila za celý den.
Ukázalo se, že to nebyl obyčejný strom. Nejen že poskytl domov tolika zvířátkům, ale také chránil celé údolí jakousi záhadnou čarovnou silou. Když přišla silná bouřka, sněhová vánice nebo se z hory sypaly kameny, v údolí se nikdy nic nepřihodilo. Strom působil svou ochrannou mocí a byl stále silný a krásně obrostlý zelenými lístečky. Jen na zimu opadal jako každý jiný strom. Ale hned zjara se jeho větvičky začínaly plnit novými lístečky.
„A co se s tím stromem stalo?“ chtěl vědět malý Eda. „No, asi tam pořád stojí a chrání své údolí,“ řekl dědeček. Pak mu popřál dobrou noc a odešel také spát. Edovi se o kouzelném stromě zdálo. Přál by si navštívit to překrásné údolí a spatřit ho.
Druhý den byl u snídaně tichý a zamyšlený. Všichni si mysleli, že je to tím, že jsou prázdniny a Eda jen přemýšlí, s kým si dneska bude hrát. To však nebyla pravda. Eda se rozhodl, že ten strom zkusí najít. Bál se o tom někomu říct, aby mu výpravu nezakázali. Dojedl snídani a řekl všem, že jde za kamarády k řece. „K obědu buď doma,“ volala na něj maminka. Eda se vydal k řece, ale pokračoval dál proti proudu. Myslel si, že tam, odkud řeka teče, musí být to překrásné údolí s kouzelným stromem. Vydal se na cestu a úplně ztratil pojem o čase. Když měl hlad, našel si pár lístečků a broučků a šel zase dál. Vůbec se nebál, naopak se nemohl dočkat, až se všem pochlubí, že našel strom z dědečkova příběhu.
Doma se mezitím maminka zlobila, že nepřišel na oběd ani na odpolední svačinu. Když přišel večer a Eda se stále nevracel, dostali o něho všichni strach. Také Eda se začal bát. Došlo mu, že to nebyl dobrý nápad, odejít a nikomu o tom neříct. Všechno ho bolelo a nevěděl, kde je. Les kolem byl temný, neznámý, plný strašidelných zvuků. Našel si pařez obrostlý mechem a stočil se u něj do klubíčka. Stále se rozhlížel na všechny strany a doufal, že se mu nic nestane.
Jeho rodina se zatím, spolu se sousedy, pustila do velkého pátrání. Světlušky jim svítily na cestu, aby mohli prohledávat celý les. Až těsně nad ránem našla vyděšeného Edu vydří rodinka, která se rozhodla prohledávat řeku proti proudu. Nikdo nemohl uvěřit, že se dostal tak daleko. Radovali se, že je v pořádku, a ani se tolik nezlobili.
Rodiče Edovi vysvětlili, že nesmí chodit sám tak daleko a vždy jim musí říct, kam jde. Eda se všem omluvil a slíbil, že už to neudělá. Proč se vydal tak daleko, však prozradil jen dědečkovi a slíbili si, že to bude jejich tajemství.
