Byla jednou jedna muší rodinka. Zrovna seděla u oběda na voňavém kousku hnoje nedaleko kravína a pochutnávala si. Tedy, ne všichni si pochutnávali. Malá muška se mračila a jíst hnůj nechtěla.
„Smrdí to, nechápu, proč nemůžeme letět támhle do zahrady, kde to pěkně voní jídlem,“ brblala a bzučela malá moucha.
„Protože si to jídlo lidé hlídají,“ vysvětlil tatínek moucha. „Chceš snad dostat plácačkou na mouchy?“
„Ne, ale nechci jíst hnusnej, smradlavej hnůj,“ brblala dál.
„Jsi moucha, zlatíčko,“ zkusila to maminka. „Mouchy hodují na zbytcích, pomáhají je tak i rozkládat, aby bylo na světě hezky. A samozřejmě hodujeme i na hnoji. Jsi moucha, tak se s tím smiř.“
„A co když nechci být moucha?“ zabzučela malá muška a odletěla pryč.
Sedla si na plot u zahrady. Odtud viděla včely, jak létají z květu na květ a sbírají voňavý pyl z rozkvetlých květů na zahradě.
„Já chci být včela, ta nemusí lézt po hnoji,“ zabzučela moucha a závistivě koukala na včely.
Tu k ní přiletěl obrovský sršeň.
„Mouchy jsou užitečné, buď ráda mouchou. Ale jestli bys to přece jen chtěla změnit, dám ti tři sršní přání. Jsem totiž kouzelný sršeň. Stačí, abys řekla ‚na sršní přikázání‘, a přání se ti splní. Jen mysli na to, aby to byla moudrá přání.“
Sršeň odletěl a moucha zůstala sedět na plotě sama. Vůbec se nerozmýšlela a hned vyhrkla: „Na sršní přikázání, ať jsem včelou!“
A puf! Z mouchy byla včela. Vrhla se na kytičky a voněla k nim.
To je mnohem lepší než hnůj, říkala si moucha, teď už včela, v duchu. Než k ní přiletěla jiná včela.
„Hele, co tady blázníš? Musíme nasbírat co nejvíc pylu a hurá do úlu,“ povídala jí.
A tak naše moucha-včela musela sbírat celý den pyl, nosit ho do úlu a vyrábět med. Byla z toho tak vyčerpaná, vždyť si nikam ani na chvilku sednou nemohla. Tolik by si ráda odpočinula. Jenže když si sedla na lavičku na sluníčko, aby se mohla vyhřívat, posadil se vedle ní nějaký člověk.
„Pozor, ty jedna,“ křikla na ni její včelí kamarádka. „Ať tě nezmáčkne! My včely můžeme sice píchnout, ale jenom jednou. Pak umřeme.“
To mouchu vylekalo, rychle uletěla a posadila se na plot. Včely na ni volaly, ať se dá zase do práce, ale moucha už byla tak unavená! Tohle nebyl život pro ni. Být včelou je moc náročné.
„Na sršní přikázání, ať jsem vosa. Ty snad tak nedřou,“ povídala moucha.
A puf! Místo včely tu seděla vosa. Byla větší, štíhlejší a rychlejší. No paráda! Když potkala jinou vosu, pozdravila se s ní.
„Ahoj, vosičko, co se stane, když mě zmáčkne člověk?“ ptala se hned moucha-vosa.
„Píchneš ho a odletíš. My vosy můžeme rozdat žihadel, kolik chceme.“
„No to je paráda!“
„Ani ne, lidi se nás bojí a snaží se nás lákat na sladké do lahví, kde se pak utopíme,“ varovala ji vosí kamarádka. „Přitom jsme užitečné. Bez nás by se přemnožil jiný obtížný hmyz.“
„Hmyz jíst taky nechci. A být lidem na obtíž ještě víc, než když jsem byla moucha, to také ne. Na sršní přikázání, ať je ze mě zase moucha.“
A puf! Z milé vosy se stala zase moucha. Doletěla domů, kde na ni čekala muší rodina.
„Muško naše malá, už jsme o tebe měli strach,“ povídala maminka.
„Dneska vás všechny zvu na oběd do zahrady, kde vosy nakousaly jablka. To se pomějeme,“ povídal tatínek.
„Dneska nebude k obědu hnůj? Hurá!“ radovala se muška a zamířila s rodinou do zahrady na jablka.
A tak se stalo, že moucha byla ráda, že je zase moucha. Každý má totiž své místo v přírodě, které mu náleží. Každý je v přírodě důležitý. I taková malá, nepatrná moucha.
