Jak si jaguár Riko našel životního učitele

Riko nejraději celé dny pozoroval život v pralese. Nenápadně za listy stromů sledoval život všech zvířat v okolí. Díky zbarvení jeho srsti si ho nikdy nikdo nevšiml, byl opravdu dobře maskovaný.

Lovení ho moc nezajímalo a nebavilo. Občas si něco ulovil jen proto, aby nepošel hlady. V oblibě to ale skutečně neměl. Nevěděl pořádně, jak na to. Svého tatínka nepoznal, neměl mu tedy tyto dovednosti kdo předat.

Jednoho dne Riko uviděl jiného jaguára. To ho hodně zaujalo, široko daleko totiž na žádného už dlouho nenarazil. Buď se jaguáři uměli schovávat za listím jako on, nebo skutečně v okolí žádný nežil.

Riko se na tohoto druhého jaguára zaměřil a celé dny sledoval jeho život.

Šlo o velmi starého, ale velmi zkušeného jaguára. Riko byl naprosto fascinovaný jeho životem. Sledoval starého jaguára, jak zkušeně dokáže lovit potravu, jak si chodí zaplavat do řeky a jak odpočívá. Pro Rika se stal starý jaguár vzorem. Chtěl být šikovný jako on a chtěl žít jako on.

Jednoho dne slezl Riko při sledování starého jaguára dokonce ze stromů dolů na zem. V korunách stromů se cítil nejbezpečněji, ale potřeboval si nutně starého jaguára prohlédnout zblízka.

Byl tak fascinovaný, že nedával pozor na cestu, zakopl o husté kořeny stromů a zadní packa mu zůstala zaklíněná pod kořeny.

„Ouvej, ouvej,“ fňukal v tichosti Riko. Nejraději by nahlas křičel o pomoc, ale nechtěl se před starým jaguárem prozradit. A tak tam ležel, v tichosti plakal a přemýšlel, jak by si mohl packu vysvobodit.

Vtom uviděl, jak ve větvích zvesela poskakuje opička. Byla to opička kapucínská, ty jsou velmi veselé, zvědavé a skotačivé.

„Haló, opičko,“ zvolal opatrně Riko, „mohla bys mi prosím pomoct dostat se zpět na nohy?“

Opička se zastavila a napřed se hodně polekala, když jí došlo, že na ni mluví jaguár. Všimla si ale, že je opravdu zraněný, a tak překonala svůj strach z toho, že se stane jeho další kořistí, a seskočila dolů na zem.

„Ahoj, já jsem Kiki,“ řekla opatrně opička. „Jdu ti na pomoc, tak ne že tě napadne mě zblajznout!“ varovala ho.

„Kdepak, neboj, Kiki,“ pravil Riko, „mě na lov moc neužije. Navíc mám opravdu velké zranění, musíš mi nějak pomoct dostat mou packu ven.“

Oba dva chvíli přemýšleli, jak by se mohlo malé opičce podařit dostat Rikovu velkou tlapu ze spárů kořenů.

„Riko, tohle nedovedu, musím zavolat na pomoc někoho silnějšího,“ přemýšlela nahlas Kiki.

Vtom vyskočila rychle zpět na strom a v mžiku byla pryč.

Riko osaměl. Pomalu zapadalo slunce za mraky a Riko se začínal smiřovat s tím, že tam v bolestech stráví minimálně další noc.

Ještě než se mu Kiki znovu objevila před očima, uslyšel, jak na něj zvesela volá:

„Neboj se, Riko, už jde pomoc! Mám známého jaguára, má opravdu velkou sílu v čelistech a ten kořen překousne jak nic. Za chvíli tady bude, vydrž,“ oznámila Rikovi Kiki.

A najednou ho Riko uviděl. Ze stínů stromů vystoupil starý jaguár, kterého Riko dlouhé dny pozoroval.

„No podívejme se, koho tady máme,“ pravil klidně starý jaguár. „Vím, že mě dlouho sleduješ, chlapče.“

Riko se napřed před jaguárem zastyděl, ale starý jaguár se vůbec nezlobil. Byl zkušený a ostražitý lovec. Samozřejmě že mu nemohlo uniknout, že ho někdo pozoruje.

A jak pravila Kiki, tak starý jaguár překousl svými silnými zuby kořen a Riko dostal konečně svou packu na svobodu. Packa ale byla zraněná a Riko mohl sotva chodit.

I když byl starý jaguár opravdový samotář, který měl rád svůj klidný a tichý život, rozhodl se, že o Rika bude pečovat a pomáhat mu obstarávat potravu, dokud se mu packa nezahojí.

Riko měl sice silné bolesti, ale byl moc vděčný, že může trávit čas se svým vzorem. Od starého jaguára se toho hodně naučil.

Tito dva jaguáři si na přítomnost toho druhého tak zvykli, že spolu trávili čas i po zhojení Rikovy packy. Chodili spolu na lov, plavat a odpočívali spolu. Každý den se Riko něco nového naučil. Starý jaguár mu nahradil chybějící rodinu.

A když jaguár zestárl a zeslábl tak, že už neměl dostatek sil na lov, pečoval Riko zase na oplátku o něj.