Jaro se pomalu vkrádalo a vnášelo do přírody své kouzlo. Krásná louka se měnila v ráj barevných voňavých květin a bzučících včel. Na téhle louce žil i malý zajíček, který se jmenoval Zajíček Ušáček.
Byl to milý zajíček, který si rád poskakoval a očichával rozkvetlé květiny na louce. Ale jeho jméno Ušáček znamenalo i něco jiného. Jedno z jeho oušek nestálo tak, jak by mělo. Zatímco ostatní zajíčci měli dvě vysoké, rovné uši, Zajíček Ušáček měl jedno vysoké ucho a jedno, které mu padalo dolů a bylo zvláštně ohnuté. Ostatní zajíčci si proto z malého Ušáčka často dělali legraci.
„Podívejte se, už jde Zajíček Ušáček se svým směšným uchem!“ smál se mu jeden ze zajíčků, ke kterému se přidali i další.„S tím uchem určitě ani neslyší, je legrační!“ Smáli se mu pořád. Malého zajíčka Ušáčka to moc trápilo, že není jako ostatní zajíčci. Ale jeho maminka mu dala jméno Ušáček právě proto, že je jiný, a tím je výjimečný. I tak to malého zajíčka trápilo a někdy se schovával za květiny, aby mu nikdo neviděl na to neposlušné ouško a nesmál se mu.
Jedno teplé odpoledne, když už sluníčko příjemně osvětlovalo barevné květiny, si Ušáček poskakoval sám po rozkvetlém poli. V dálce viděl, jak si ostatní zajíčci spolu poskakují po louce, ale on byl sám. Ušáček se posadil vedle krásné květiny – alespoň ta se mu nesmála. Když tu mu na čumáček přistál krásný motýlek. Ušáček překvapeně zamrkal. Motýl měl modrá křídla a díval se přímo na něj.
„Ahoj, já jsem Lia!“ pozdravil vesele motýlek.
„Jééé, ty máš ale zvláštní ouška! Ale jsou krásná!“ řekl motýlek Lia.
„Já jsem Ušáček, ale moje ouška nejsou hezká, protože jsem jiný než ostatní zajíčci a ti se mi za to smějí,“ odpověděl smutně zajíček Ušáček.
Motýlek vzlétl a ukázal na svá křídla.
„Podívej, i já mám jedno křídlo trošku menší než to druhé a nikdo se mi kvůli tomu nesměje. Říkají mi, že jsem výjimečná a krásná,“ vysvětlila Lia a odletěla někam pryč. Za chvíli se vrátila spolu se svými kamarádkami – motýlky. Barevní motýlci tančili kolem zajíčka a obdivovali jeho zvláštní ouško.
„Jé, ty jsi krásný! Jsi jako naše kamarádka Lia – i ta má jedno křídlo jiné než to druhé, stejně jako ty ouška!“ odpověděli motýlci.
Zajíček Ušáček se poprvé po několika dnech zasmál, byl překvapený, jak jsou motýlci přátelští a milí.
Právě tehdy, když kolem Zajíčka Ušáčka tancovali motýlci a obdivovali jeho ouška, vykoukli zpoza keřů ostatní zajíčci. Slyšeli, jak ho motýlci obdivují, že je krásný a výjimečný. Zajíčci si uvědomili, že se k malému zajíčkovi nechovali hezky, slyšeli, jak mu motýlci opakují, že se svým ouškem je výjimečný a krásný. A vážně měli pravdu.
„Promiň, Ušáčku, že jsme se ti smáli,“ řekli zajíčci, když přišli k malému zajíčkovi, kolem kterého pořád poletovali motýlci.
„Vždyť je krásný a ještě má super ucho, stejně jako já křídlo!“ volala Lia na zajíčky, kteří byli zvyklí dělat si z Ušáčka legraci. Ti se zasmáli a ještě jednou se malému zajíčkovi omluvili.
Malý Ušáček se usmál a odpověděl:
„To je v pořádku, nezlobím se na vás,“ usmál se na zajíčky a začal s nimi mezi motýlky vesele poskakovat.
Od toho dne Ušáček nezískal jen nové kamarády – motýlky i zajíčky – ale také hrdě poskakoval s jedním uchem vztyčeným a druhým sklopeným a už se nestyděl za to, jak vypadá. Byl pyšný na svá ouška, stejně jako Lia na svá křídla. A ostatní zajíčci se díky motýlkům naučili, že není hezké se někomu smát jen proto, že je trošku jiný než ostatní – vždyť právě proto je výjimečný!
