Smutná princezna

Kdysi dávno pradávno, za horami a dolinami, bylo jedno království, kde žila krásná princezna Agátka. Měla černé vlasy jako noční obloha a její krása byla známá široko daleko.

Avšak i přes svou krásu se princezna vůbec neusmívala a jen se smutně toulala královskými zahradami. Král vzpomínal na časy, kdy se mladá Agátka naposledy usmívala, když byla malé děvčátko a když jí její maminka královna vyprávěla ty nejmilejší pohádky před spaním nebo když spolu v královské kuchyni pekly všelijaké dobroty.

Ale od té doby, co princezna zůstala s králem sama, jí nikdo nedokázal vrátit úsměv na tvář. Ani královský malíř, který se ji snažil rozesmát hloupými portréty. Dokonce ani její věrný pejsek, fenka Bella, kterou princezna milovala, jí nedokázal vykouzlit úsměv na tváři. Král byl nešťastný a do zámku povolal ty nejlepší klauny z širokého okolí. Někteří měli směšné masky, jiní se povalovali na zemi jako hadi, jiní žonglovali a tančili nebo říkali legrační vtipy, až se celý zámek smál. Tedy všichni kromě Agátky. Ta je jen zpovzdálí sledovala ze svého křesla, hledíc na své krásné růžové šaty. Nic z toho jí úsměv na tvář nevrátilo.

Král z toho byl smutný, ale rozhodl se nevzdat. Už ho nebavilo sledovat svou nešťastnou dcerku a věřil, že se stane zázrak. A ten přišel ještě dřív, než kdokoliv čekal. Jednoho rána přišel k bráně hradu mladý chlapec z vesnice. Doslechl se o princezně, která se neusmívá. A tak se rozhodl, že možná on jí zkusí opět vrátit úsměv na tvář. V rukou svíral to jediné, co měl. Chlapec jménem Vilém byl výborný pekař. Sice nebyl vtipný, ale věřil, že možná jeho koláč princezně vykouzlí úsměv na tváři.

Vešel do velké síně a postavil se před krále. Boty měl zablácené a na sobě měl starou bílou zástěru.
„Upekl jsem smutný koláč pro smutnou princeznu,“ řekl s úsměvem Vilém a položil tác s koláčem před Agátku. Agátka na něj překvapeně hleděla. Takhle s ní ještě nikdo nemluvil, dokonce se jí ten chlapec ani nepoklonil. Podívala se na koláč a potom na mladého chlapce.
„Smutný koláč?“ překvapeně zašeptala.
„Ano,“ přikývl mladý pekař.„Tento smutný koláč je pro vás,“ odpověděl nesměle. Agátka přimhouřila oči a kousek si z koláčku ukousla. Král na ni hleděl a doufal, že se něco stane.
„Tento koláč mě naučila dělat moje maminka. Vykouzlil úsměv každému, protože chutná jinak než ostatní a je upečený s láskou,“ odpověděl Vilém a nesměle stál na zlatisté podlaze. Agátka nic neřekla a pomalu přežvykovala kousek koláčku. A potom se stalo něco nevídaného – její oči se naplnily slzami a její rty se jemně zvlnily do nesmělého úsměvu. Zázrak! Král i všichni na zámku zůstali v šoku.
„Takový koláček mi pekla moje maminka,“ řekla se slzami v očích princezna. Pekař se usmál a pověděl krátký příběh:
„Ano, moje maminka a královna byly dobré kamarádky. Maminka byla královská pekařka a tento recept vymyslely spolu. A proto jsem se rozhodl ti přinést právě tento koláček,“ odpověděl Vilém. Království ztichlo, všichni sledovali mladou princeznu, jak se opět usmívá a s radostí si pochutnává na koláčku, jehož vůně a chuť ji vrátily zpět do dětství.

Od toho dne se princezna Agátka usmívala čím dál víc. Nikdy by nevěřila, že jeden koláček jí vrátí tolik vzpomínek a důvod se opět usmívat. Pekař Vilém jí s radostí pekl koláček v královské pekárně jako kdysi jeho maminka spolu s královnou a princezna se změnila k nepoznání. Začala pomáhat zahradníkům sázet květiny nebo si s úsměvem hrála na nádvoří se svým pejskem Bellou. Už se netoulala smutně po nádvoří, a dokonce si i pobrukovala jako kdysi. A tak se úsměv opět vrátil na Agátčinu tvář a ona byla ještě krásnější než kdykoliv předtím.