Bylo slunečné podzimní ráno a vzduchem se nesl příjemný chladný vánek. Dnešní den byl však výjimečný. Janička šla k dědečkovi a babičce. Nebyl to ovšem víkend jako každý jiný. Jana šla s prarodiči obírat jablíčka, ze kterých bude později s babičkou péct koláč. Moc se na to těšila, chodí totiž takto babičce a dědečkovi pomáhat každý rok.
„Jdeme!“ zvolal táta s připravenými košíky u auta. Janča utíkala dolů po schodech a celá natěšená nasedla do auta. Tatínek s Janičkou přišli k prarodičům, kteří měli za domem malý jablečný sad. Každý strom byl plný lesklých červených, žlutých či zelených jablek, které nedočkavě čekaly na sklizeň. Jakmile dorazili, Janička vyskočila z auta a držela si pevně svůj pletený košík. Přivítala se s babičkou a dědečkem, dali si horký čajík na zahřátí a pustili se do sklizně.
„Pojďme zjistit, kdo dokáže nasbírat nejvíc jablek!“ vyzval vnučku dědeček s mrknutím. Babička zatím uvnitř vařila dobrou polívečku. „Já vyhraju!“ zvolala Janička vesele a lezla po žebříku, který jí táta přidržoval. Janička sbírala jablíčka a táta je házel do košíků. Den ubíhal jako voda a rodina sbírala rychle, jak jen uměla. „Vyhrávám!“ zvolal dědeček vesele a ukazoval na své skoro plné košíky. Janička se zachichotala a utíkala k dalšímu stromu. Musí přece s tátou vyhrát. Tam našla Janička trs jablek shluknutých dohromady. Jedno po druhém je sbírala, přičemž její košík byl každým krokem těžší. Uf, aspoň že je tady táta, který jí pomáhá. Obíhala kolem stromů, táta za ní s žebříkem, a hledala největší a nejlesklejší jablka. Když vtom Jana spatřila největší jablko, jaké kdy viděla, vysoko ve větvích starého stromu. Níž sice byla i jiná jablíčka, ale ona musela mít právě to. Venku se už začalo stmívat a dědeček stále vyhrával. Jablko mělo krásnou bordó barvu. Opravdu bylo úplně jiné než ostatní. „Tati, podívej!“ ukázala. „To je největší jablko na světě!“ Janička slezla ze žebříku a nechala tátu, ať se jde podívat i on. „Je to ale dost vysoko, ovšem myslím, že to zvládneme.“ Jenže táta s dcerkou na něj nedosáhli. „Sice soupeříme s dědečkem, ale sešla by se nám jeho pomoc,“ řekla Janička zamyšleně a utíkala zavolat dědečka. A dědeček se k nim přidal. Držel žebřík, táta po něm vylezl a vyzdvihnul Janičku na ruce, aby dosáhli na to největší jablíčko v sadě. Janička se prsty dotkla slupky jablka a s malým kroucením ho utrhla! Zvedla jablko jako poklad, tvář jí zářila hrdostí. Sice nenasbírala nejvíc jablíček a dědeček zvítězil, ale bez pomoci dědečka by nezískali to nejkrásnější jablíčko.
„Vyhrála jsi. Věděla jsi, že závodíme, a přesto jsi mě požádala o pomoc. A já skutečně tak krásné jablíčko nemám,“ řekl s úsměvem dědeček, když všichni seděli pod jabloní, aby si odpočinuli a obdivovali barevná jablka v košíčcích. Babička jim přinesla čajík a vydali se dovnitř.
„Tak a teď si můžeš vychutnat nejkrásnější jablíčko,“ řekl táta a podal dcerce jablko. Janička se už už chtěla do jablíčka zakousnout, ale rozmyslela si to. Bez jejich pomoci by ho neměla. S babiččinou pomocí nakrájela jablíčko, aby se se všemi podělila. „Bez vás bych ho neměla,“ usmála se holčička. A tak si všichni vychutnali výborné jablíčko a věděli, že rodina je to nejdůležitější pod sluncem.
Nejlepší pohádka na světě kterou jsem kdy četla