Byl začátek prosince a pan Podzim se pomalu loučil s přírodou. Ve vzduchu jsme cítili chladný vánek a ulice začaly pomalu zdobit všelijaké vánoční ozdoby a třpytivá světýlka. Dětičky nedočkavě čekaly na Vánoce, co jim Ježíšek pod stromeček přinese.
Mezi nimi byl i malý Vilda. Ten Vánoce miloval. Těšil se na zdobení stromku, dárky a hlavně na sníh. V posledních letech však sníh o Vánocích nějak nikdy nebyl. Vždy nasněžilo až na konci zimy.
Vilda seděl v lavici a poslouchal paní učitelku, která jim právě diktovala jakési slovní úlohy. Vilda se však nemohl soustředit. Do sešitu si kreslil sněhové vločky a sáně, na kterých se v zimě obvykle s tátou sáňkují. Nemohl se dočkat, až konečně nasněží.
„Teď nemáme výtvarku, Vildo, máme matematiku a ty se musíš soustředit,“ napomněla ho s úsměvem paní učitelka. Vilda přikývl a soustředil se na matematiku a slovní úlohy, ty mu skutečně šly. Když byla přestávka, paní učitelka si přisedla k chlapečkovi.
„Co kdybys mi ukázal, co sis nakreslil?“ zeptala se ho mile. „Miluji sníh! Mohlo by už nasněžit,“ řekl jí s nadšením chlapeček. Paní učitelka se mile usmála a zavolala chlapečka i ostatní děti na kobereček. Tam si všechny děti sedly do kruhu a čekaly, co jim paní učitelka řekne. „Váš spolužák Vilda by si moc přál, aby už nasněžilo. A vy, děti?“ zeptala se jich paní učitelka. Děti souhlasně vykřikly. „Řeknu vám jeden příběh o Perinbabě. Je to starší teta, která žije vysoko v oblacích. Každý rok se rozhoduje, kdy nám sníh nadělí. Skáče po peřinách plných ledového sněhu a svým kouzelným žezlem ho posílá k nám na zem. Co kdybychom ji poprosili, aby nám sníh nadělila už teď?“ dopověděla příběh paní učitelka a zeptala se dětí. „Ano! Ať Perinbaba nasněží už teď!“ odpověděl Vilda i ostatní děti natěšeně. Zazvonilo na hodinu a děti si posedaly do lavic.
„Tak jelikož máme nyní výtvarku, můžeme ji spolu poprosit, ať nám nasněží už teď. Každý nakreslí vločku a nalepí ji do okna,“ zavelela s úsměvem paní učitelka a rozdala dětem papíry. Děti vytáhly barvičky a nůžky a s pomocí paní učitelky vytvářely všelijaké krásné vločky, které poté nalepily do oken.
„A teď všichni spolu zazpíváme: Perinbabo, Perinbabičko, přines nám sníh!“ řekla paní učitelka a děti hlasitě zpívaly. Sníh ale zatím pořád nějak nesněžil. „Uvidíte, Perinbaba vás slyšela a sníh k nám pošle svým kouzelným žezlem! Musíte jen věřit, že zázraky se dějí,“ řekla jim vesele učitelka. Škola se pomalu blížila ke konci a děti čekala poslední hodina tělesné výchovy. Děti stále doufaly, že je Perinbaba slyšela. Po tělesné výchově se děti vydaly do šaten, kde se převlékly, a pak šly do družiny, kde čekaly na své rodiče. Byly smutné, že sníh stále nepřicházel, ale věřily, že zázraky se dějí.
„Hele, sněží! Paní učitelka měla pravdu! Perinbaba viděla naše vločky a slyšela naši písničku!“ zavolala vesele Laura na své spolužáky. Vilda i ostatní spolužáci vyletěli z lavic k oknu. Nevěřili vlastním očím. Sníh skutečně přišel. Venku chumelilo jako nikdy předtím. Paní učitelka z družiny dostala nápad. V šatně se všichni oblékli a vydali se na školní dvůr, aby si spolu užili první sníh této zimy. Perinbaba se na děti shora usmívala, když viděla, jak vesele pobíhají mezi vločkami. Děti si uvědomily, že zázraky se skutečně dějí, jen jim musíme uvěřit.
