Naše pohádka začíná úplně stejně jako každá jiná. V jednom království žil král se svou krásnou dcerou – princeznou Loretou. Žili tam vcelku spokojeně, dokud do království nepřiletěl drak. Usadil se kousek za městem v jeskyni. Král z toho byl smutný, protože, jak každý ví, draci žerou princezny. Ale zase se těšil z toho, že by se mohl objevit statečný hrdina, princ, který by princeznu zachránil, a byla by svatba. Jenže tady nastal problém.
„Drahý otče,“ prohlásila princezna, „já už mám dost toho nechat se unášet draky nebo se nechat zaklínat zlými kouzly a čekat, až mě nějaký panák zachrání. Já už nechci být princezna. Já si chci svého prince zachránit sama.“
„Ale, Loretko, vždyť přiletěl drak. A bude tě chtít asi sežrat. Co mu mám říct?“
„Kašlu ti na draka,“ odsekla princezna, sbalila si meč, sedla na koně a odjela.
Král se vypravil za drakem sám.
„Hej hola, draku, jsi doma?“ zahulákal král u jeskyně.
„Kdo mě to budí z odpoledního spánku? Snad to není zas nějaký princ s armádou vojáků, aby mě vyhnal nebo mi sekal hlavy?“
„Kdepak. Já jsem král. A přišel jsem ti oznámit, že ta moje holka neposlušná, princezna Loreta, už nechce být princezna. Odjela za dobrodružstvím. Žádnou jinou princeznu tu pro tebe nemáme. Takže asi budeš mít dietu.“
Z jeskyně vylezl obrovský drak se sedmi hrozitánskými hlavami, mohutnými křídly a dlouhým ocasem. Král se klepal jako osika, jaký mu drak naháněl strach.
„Ty jsi mě tedy nepřišel vyhnat?“ ptal se drak.
Král jen zavrtěl hlavou.
„Tak to budeme kamarádi. Já už totiž nechci být drak, který žere princezny a každý se ho bojí. Já chci být něco jiného, něco, co by se lidem líbilo. Něco roztomilého.“
„A co by to mělo být? Při tvé velikosti to bude asi kapku problém,“ osmělil se král promluvit.
„Já chci být štěně. Hodíš mi klacík?“
Zatímco král házel drakovi klacíky a učil ho psím způsobům, princezna Loreta klusala na svém koni hledat svého zakletého prince. Ten byl ale ještě doma v sousedním království.
Princ Miroslav se právě hádal se svým královským otcem, že nechce být princ. Že neumí ani máchat mečem, ani moc dobře jezdit na koni. A že se raději nechá nějakým čarodějem zaklít, aby ho nějaká odvážná dívka vysvobodila. S tím odešel hledat zlého čaroděje.
Když princ Miroslav přišel do začarovaného lesa k chaloupce, kde zlý čaroděj bydlel, hned zabušil na vrata.
„Co tu chceš?“ vyklonil se ze dveří starý dědoušek.
„Chci, abys mě zaklel. Líbilo by se mi být Šípkový Růža nebo Fión ve věži hlídané drakem. Hlavně ne žádný Sněhur, na práci mě neužije,“ diktoval své požadavky princ.
Čaroděj chvíli koulel očima, nevěda, zda se mu to jen nezdá. Potom odpověděl: „A chceš to s kečupem, nebo s tatarkou?“
Teď byl zase zaskočený princ.
„Co je tohle za hloupou otázku? Jak to souvisí se zlými kouzly?“ divil se princ Miroslav.
„Já už totiž zlá kouzla nedělám,“ povídal čaroděj. „Už mě to přestalo bavit. Teď tu mám rychlé občerstvení. Chceš hranolky?“
„Nechci! Chci zaklít,“ trval na svém princ.
„Ty jsi ale neodbytný. Tak počkej.“
Čaroděj zmizel v chalupě. Za chvilku se objevil s kouzelnou knihou a podal ji princi.
„Zaklej se sám. Kouzla jdou podle abecedy, tak si něco vyber. A už mě nezdržuj. Učím se dělat lívance, tak ať se mi to nespálí.“
Princ zůstal venku před chalupou sám, v rukou třímal knihu. Pokrčil rameny, sedl na pařízek a hned začal v knize listovat. Nakonec se mu zalíbila krásná kletba, která slibovala, že ho promění v krásného zlatého kapříka. Zlatá rybka, to zní dobře.
Přečetl zaklínadlo, a než se nadál, pleskal s sebou na pařezu v rybím těle. A lapal po vzduchu, který mu najednou nešel tak dobře dýchat jako dosud. Ten trouba princ zapomněl, že ryby žijí ve vodě. To byl tedy nápad, přeměnit se v rybu v lese. Kde tady sežene vodu?
Zkusil zavolat o pomoc. Ale ryby moc křičet nedovedou. Ani ty kouzelné neumí křičet moc nahlas.
Princ měl namále, ale štěstí stálo tentokrát při něm. Princezna Loreta tudy projížděla na svém koni a zlatá rybka se zaleskla na slunci tak, že si jí hned všimla.
„Pomoz mi, vodu, a přijdeš ke štěstí,“ slibovala ryba.
„Kde tu mám vzít vodu?“ rozhlížela se princezna na všechny strany. Pak uviděla chaloupku. Zatím vylila na rybu vodu ze své cestovní láhve a běžela k chalupě.
„Dobrý muži, nutně potřebuji hrnec s vodou,“ křičela a bušila na dveře.
Čaroděj otevřel.
„Ale jistě, hned ti ho přinesu.“
„Polož ho sem na zem, já si skočím pro rybu.“
Čaroděj pokýval hlavou. Když se princezna vracela s rybou, stál už hrnec venku. Hodila do něj rybu, ale ouha!
„Jau! Ta voda má být studená, ne horká!“ křičela ryba. A to víte, že ryby přece křičet moc hlasitě neumí.
„Promiň, to ten čaroděj,“ vysvětlila princezna, vyndala rychle rybu a znovu zabušila na dveře.
„Tak co rybí polévka, povedla se ti?“ vyklonil se čaroděj a mile se usmíval.
„Já nechtěla vařit. Já chci zachránit tuhle zlatou rybku, co se tu plácala v lese bez vody.“
„Ach, tak to se omlouvám, krasavice.“
Čaroděj dal princezně Loretě hrnec se studenou vodou. Ta do ní pustila rybu a odjela zpět do svého království. Tam rybku pustila v zahradě do jezírka. Ale rybka vykoukla a povídá: „Já jsem zakletý princ. Když mě vysvobodíš, budeš žít šťastně až do smrti.“
„Jen jestli si nevymýšlíš.“
„Dej mi pusu a uvidíš.“
Princezna nakrčila nos, ale přemohla se. Našpulila rtíky a políbila tu mokrou, studenou a slizkou rybu. Najednou, kde se vzal, místo ryby před ní stojí krásný princ.
„No, nevymýšlel sis,“ smála se princezna. „To musíme jít oznámit tatínkovi králi. Kde vlastně je?“
Princezna Loreta šla s princem do zámku, ale co to nevidí! Vedle trůnu, na kterém sedí král, někdo postavil obrovskou psí boudu a v ní si hoví drak!
„Drak! Budu vás muset princezno zachránit,“ zvolal princ. „Ale nevzal jsem si meč. Vadí to?“
„To nevadí,“ vítal je radostně král. „Tohle je můj Alíček.“
Drak je radostně vítal vrtěním ohromného ocasu, že jím srazil několik obrazů ze stěn.
„Je trochu humpolák, ale to si zvyknete.“
„Otče, tohle je můj princ. Sama jsem si ho zachránila.“
„Jsem princ Miroslav. Vaše dcera mě zachránila. Poté, co ze mě málem uvařila rybí polévku.“
Král měl ohromnou radost. I když nakonec každý chtěl být něčím jiným, pohádka skončila tak, jak pohádka končit má. Svatbou a veselím. Asi vás nepřekvapí, že svatební hostinu přichystal zlý čaroděj z lesa. A všichni svatebčané si mohli vybrat, zda k tomu chtějí kečup, nebo tatarku.
