Když se mladý chlapec jménem Janek vrátil z války, jeho srdce bylo unavené, ale plné naděje, že znovu uvidí rodnou krajinu takovou, jakou si ji pamatoval – plnou smíchu, zpěvu a vůně kvetoucích sadů.
Ale když překročil hranici vesnice, nepřivítal ho ani dětský smích, ani vůně chleba z pece. Ulice byly prázdné, okna zavřená a lidé chodili se sklopenými hlavami, jejich oči byly plné slz.
Janek se podivil, co se stalo. Starý pastýř mu se smutkem v hlase řekl: „Když jsi odešel, přišla čarodějnice z Temných hor. Rozhněval ji náš smích, a tak na nás uvalila kletbu. Od té doby tu nikdo neumí zpívat, smát se ani cítit radost.“
To Janka zarmoutilo, ale ve svém srdci cítil, že se s tím nedokáže smířit. Rozhodl se odejít do hlubokého lesa, kde podle dávných příběhů přebývá moudrý čaroděj. Bloudil lesem tři dny a tři noci, až ho vítr zavedl k jeskyni porostlé mechem. Tam čaroděje potkal – starý muž s očima jako nebe před bouří ho už čekal.
„Vím, proč jsi přišel,“ řekl čaroděj. „Existuje jen jediný způsob, jak tuhle kletbu zrušit – píseň štěstí. Ale není to obyčejná píseň. Musíš se ji naučit srdcem, nejen ušima.“
A tak Janek zůstal u čaroděje sedm dní a sedm nocí. Učil se naslouchat zpěvu potoků, šepotu listí a smíchu ukrytému ve větru. Každý tón v sobě nesl jiskru radosti, kterou svět ztratil. Když nakonec zazpíval píseň štěstí, les se zachvěl a květiny začaly kvést.
Janek se vrátil do vesnice a na náměstí začal zpívat. Jeho hlas byl tichý, ale čistý. Nejprve se nic nedělo, ale pak se jedna stará žena usmála. Malá holčička přestala plakat a začala si s ním pobrukovat. Píseň se šířila jako jarní vánek. Lidé si začali vzpomínat na krásu radosti a pomalu z jejich tváří mizel smutek. Kletba byla zlomena.
Od té doby si v té zemi každé ráno zazpívají píseň štěstí – ne proto, že musí, ale protože chtějí. A Janek? Ten se stal zpěvákem srdce, který věděl, že i ten největší smutek se dá překonat jednou písní.
