O holčičce, která po sobě nechtěla uklízet

Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Stela. Žila s maminkou a tatínkem v krásném bytě na kraji města. Jenže ten jejich byt zas tak krásný nebyl. Stela měla totiž jednu špatnou vlastnost. Nechtěla po sobě nic uklízet. A co hůř, byla hrozně nepořádná. 

Zpočátku to nebylo tak strašné. Vždyť uklidit po ní ze stolu talíř nebo otřít po ní pokecaný ubrus, to není takový problém. Ale ono to pokračovalo. Maminka každý den sbírala obaly od sušenek různě po zemi. Tatínek všude nacházel Steliny špinavé ponožky, které si holčička svlékla, kde ji zrovna napadlo, a nechala je tam ležet. Stejně to dělala s papíry, tužkami, hračkami, šaty i zbytky jídla. 

Oba rodiče byli z toho věčného uklízení tak unavení, že se rozhodli nechat Stelu zavřenou v jejím pokoji, kam jí nosili jídlo a další věci, aby nedělala nepořádek po celém bytě. Mysleli si, že když Stela už nebude mít kam v pokoji stoupnout, že to po sobě přece jen nakonec posbírá a uklidí. Ale kdepak.

Že není Stelina nepořádnost normální, zjistila jako první maminka. Nesla zrovna Stelince k obědu polévku. Otevřela dveře Stelina pokoje, překročila hromadu plyšáků, ladným krokem přeskočila rozházené lego, protančila mezi panenkami, ale když už se blížila ke stolečku, uviděla hromadu zmačkaných papírů. Maminka už nestačila šlápnout jinam. Když došlápla na papír, noha jí uklouzla. Pod papíry byla poházená totiž ještě autíčka. Maminka upadla, polévku rozlila a ještě si udělala modřinu o umělohmotného dinosaura.

„Tatínku, tohle není normální. V jejím pokoji to vypadá hůř jak v popelnici,“ povídala maminka, když si brala čisté oblečení.

„Máš pravdu, měl bych jí domluvit,“ uznal tatínek. „Od čeho máš tu modřinu, maminko?“

„Kousnul mě dinosaurus, tatínku. A běž už, jinak se obávám, že budeme muset vyhledat odborníka.“

„Snad nebude tak zle,“ smál se tatínek a vyrazil za Stelou.

Když vešel tatínek do pokoje, Stelu nikde neviděl.

„Stelo? Jsi tady?“

„Jo, tady. Hraju si s modelínou,“ ozvala se holčička zpod hromady odpadků a hraček někde vlevo.

„Stelo, je potřeba tady uklidit. A ty nám s tím musíš pomoct,“ povídal tatínek.

„Tak jo,“ ozvala se Stela.

Tatínek byl překvapený, že to šlo tak snadno. Neradoval se dlouho. Stela jen přehrnula nepořádek z kouta do kouta, utvořila cestičku od dveří ke stolečku a k posteli, takže to tam teď vypadalo jako cestičky mezi vysokými závějemi sněhu. Jen to nebyl sníh, ale hromada odpadků, zbytků jídla, oblečení a hraček.

Rodiče se tedy rozhodli, že se poradí s odborníkem. Velmi dobrou pověst měl ve městě generál Propr. Po vojně se nějakou dobu živil prodejem čisticích prostředků, nyní se specializuje na nepořádné děti a cvičí je k pořádnosti.

Generál Propr přijel brzy ráno a hned se hrnul ke dveřím do Stelina pokoje. Rodiče se ho snažili zadržet, že Stelinka ještě spinká. Ale generál se nenechal zdržovat, vykopl dveře a začal křičet:

„Vstávat! A uklízet! Odpadky do koše, hračky do polic, šaty do skříně! Jedu, jedu, jedu!“

Stela byla tak překvapená, že beze slova vyskočila z postele a začala třídit nepořádek. 

„Zuby vyčistit, obléknout se, učesat!“ vydával generál Propr další rozkazy. „Odpadky popadnout a k popelnici!“

Rodiče s otevřenými ústy sledovali, jak Stela uklízí, utíká vyhazovat odpadky do popelnice, a dokonce se ustrojila. Jindy trávila celý den v pyžamu.

„Pohov!“ zahřměl konečně odpoledne generál Propr a propustil dívku do jejího pokoje.

Rodiče nešetřili s díky, protože generál Propr dokázal nemožné. Naučil jejich dceru uklízet. Vždyť její pokoj je najednou jako ze škatulky.

„Uklízení chce řád a disciplínu,“ prohlásil generál Propr, nechal rodičům pár čističů do kuchyně zdarma a odešel za dalším nepořádným dítětem.

Jenže jakmile za generálem zapadly dveře, Stela ze sebe servala za strašného nadávání šaty, poházela je po podlaze, vztekle vyházela hračky z poliček, šaty ze skříně naházela hned na to a ještě je pořádně zmuchlala a nakonec do toho vysypala hlínu z květináče. Umazaná zalezla do postele a zamatlala peřiny.

Rodičům nezbyly než oči pro pláč. Jejich Stela je nenapravitelná. A to už si mysleli, že ji generál Propr vyléčil. Příští rok by měla Stela začít chodit do školy. Copak takového nepořádníka mohou vůbec pustit mezi lidi?

Jednou přijel na návštěvu dědeček s babičkou popřát Stele k narozeninám. 

„Kdepak mám svou milovanou vnučku?“ zatrylkovala babička a nahrnula se do Stelina pokoje. 

Musela se hodně snažit, aby se do pokoje vůbec vešla. Nepořádek jí sahal až ke krku. Zatímco babička plavala v nepořádku a snažila se v něm najít Stelu, dědeček se rozhodl jít na to jinak. 

„Víš, že jsem býval popelář. Zavolám kolegům do práce, aby mi přistavili kontejner a všechno to tam vyházíme. Jinak tu Stelu asi nenajdeme.“

Zanedlouho stál před domem kontejner a dědeček s babičkou pomocí hrabla na sníh vyhazovali hromady nepořádku. Mezitím se vrátili rodiče z nákupu. Vysvětlovali starouškům, že ta námaha je zbytečná, že Stela tam nadělá během jednoho dne úplně stejný nepořádek. Ale babička s dědečkem se nenechali vyrušovat.

Večer byl Stely pokoj zase jako ze škatulky. Ale kde je Stela? Uklidili celý pokoj a přitom ji nikde nenašli.

Nikdo už ale neměl sílu se tím znepokojovat, protože celodenní úklid všechny tak vyčerpal, že snědli cukroví a rozešli se spát. Kam se ale poděla Stela? Maminka se domnívá, že Stela záhadně zmizela. Tatínek si myslí, že Stela utekla během úklidu z domova, aby nemusela uklízet. Babička je zase přesvědčená, že Stelu ten nepořádek snědl. A dědeček? Ten se jenom chechtá a vypráví všem historky z dob, kdy byl ještě popelářem.

Ve skutečnosti Stelu nevědomky vynesli zabalenou v odpadcích do kontejneru. Ten popeláři odvezli na skládku, kde se Stele tak líbilo, že ani nechtěla domů a zůstala tam bydlet mezi odpadky. Dodnes tam pomáhá popelářům vysypávat popelnice a je šťastná, že už nemusí uklízet.