Byl jednou jeden statečný vlk jménem Arko. Vždy se hrdě procházel po hustém lese, vyl na měsíc či se naháněl se svou smečkou. Byla však jedna věc, které se Arko velmi bál, a tou byly včely.
Když byl vlk ještě malý, poštípala ho včela a moc ho to bolelo. Od toho dne z nich má strach. Sice je Arko statečný vlk, který se hrdě prochází lesem a nebojí se ani velkého medvěda, ale vždy když spatří létající včelky, uhání pryč.
Jednoho slunečného dne se Arko potuloval lesem, když zde najednou narazil na potůček. Jak se žíznivě napil chladné třpytivé vody, najednou zaslechl v dálce slabé bzučení. Otřásl se, ale bzučení bylo ještě daleko, tak pokračoval v pití vody. Neuvědomil si, že zvuk potoka a žbluňkání vody přehlušily bzučení. Najednou se mu na čenich posadila malá včelka. „Áááá!“ vykřikl vlk a začal metat kozelce, aby včelu ze sebe setřásl. Včelka dopadla na trávu. „Já ti nechci ublížit,“ řekla smutně malá včelka, která se jmenovala Bia. „Ty umíš mluvit?“ zeptal se jí udiveně Arko a hleděl na ni z bezpečné vzdálenosti. Jejího žihadla se velmi bál. „Ano, my včelky jako i jiní tvorové v lese umíme mluvit mezi sebou, tak jako ty,“ vysvětlila mu a pokračovala: „Ztratila jsem se. Nedaleko je moje louka plná kvítků, ale neznám cestu zpět. Chtěla jsem se zeptat, jestli mi nepomůžeš,“ vysvětlila mu smutně Bia, postavila se ze stébelka trávy a vyletěla k němu.
Arko se jí však opět lekl a rozběhl se pryč. Jak utíkal lesem, uvědomil si, že možná malá Bia opravdu není tak hrozná, jak si o včelkách myslel. Co když skutečně potřebuje pomoc a cítí se ztracená? Vždyť i on – kdyby se ztratil v lese – by byl rád, kdyby mu někdo pomohl. Navzdory svému strachu se Arko rozhodl být odvážným vlkem. Vrátil se zpět k potoku, kde stále zmateně létala malá včelka Bia. „Pomůžu ti. Vím, kde je tvá louka plná kvítků,“ řekl s nesmělým úsměvem vlk. Během cesty k louce se Bia posadila na šedou Arkovu srst a nechala se vést hustým lesem. Jak putovali, Arko jí vyprávěl příběh o tom, jak ho poštípala včelka, když byl malý, a jak se jich od toho dne bojí. Bia mu vysvětlila, že včelky útočí, jen když se bojí, takže možná, když byl malý vlček, se ho jen ta včelka lekla. Také mu Bia vyprávěla, jaké jsou včelky pracovité a jak vyrábějí sladký med a opylují kvítky. Arko se od včelky dozvěděl věci, o kterých ani netušil.
Když se po dlouhém putování lesem dostali nevídaní přátelé zpět na včelčinu louku, Bia dala Arkovi malý dárek. „Děkuji, že jsi překonal svůj strach a zavedl jsi mě zpět domů,“ řekla včelka a podala vlkovi malé semínko květiny. Arko jí poděkoval a vydal se zpět do lesa ke své smečce, kde si semínko květu zasadil u svého oblíbeného stromu u doupěte. Kamarádům vlkům vyprávěl příběh o tom, jak překonal svůj strach ze včel a jak si uvědomil, že přátelství může přijít nečekaně, i když byli zcela odlišní.
Časem ze semínka vyrostl krásný žlutý květ, který Arkovi připomíná jeho statečnost a jeho novou kamarádku Biu, kterou chodí na louku často navštěvovat. Zjistil, že překonat strach lze, i když to není vůbec snadné.
