V jeden chladný prosincový den se chlapeček jménem Oto vzbudil do krásné zasněžené krajinky. Okno zdobily třpytivé rampouchy, které visely ze střechy. Celou noc sněžilo a všechno kolem pokryla bílá třpytivá peřina. Byl víkend a to znamenalo, že chlapeček dnes do školy jít nemusel, a proto… jde stavět sněhuláka!
Oto se rychle nasnídal, s pomocí maminky se pořádně oblékl, zachumlal se do teplého kabátu, dal si vlněnou čepici, šálu a rukavice a vyběhl ven z domu. Jejich zelená zahrada teď vypadala jako z kouzelné pohádky.
S jiskrou v očích se pustil do rolování sněhu a vytváření sněhových koulí. „Tak nejdřív velká, střední a potom nejmenší!“ ujistil se chlapeček.
S každou kupou ledového sněhu se sněhulák začal formovat. Oto opatrně vytvaroval sníh do kulatého tvaru a navrch přidal tu nejmenší sněhovou kouli. Nejmenší sněhová koule tvořila hlavu sněhuláka. Oto ji ozdobil černýma očima z uhlíků, namísto nosu mu maminka donesla mrkev a úsměv mu vyskládal z drobných kamínků.
„Co mu jen dám na hlavu?“ zamyslel se Oto. Vtom dostal nápad. Utíkal do kuchyně a vzal malý hrnec, který dal sněhulákovi na hlavu. Takový pěkný klobouk fakt nemá nikdo! Do ruky mu vložil koště a najednou před ním stál skutečný sněhulák! Maminka sledovala, jak se chlapečkovi daří.
Snížek z oblohy dále padal na chlapečka i jeho nového kámoše sněhuláka. „To je ale krásný sněhulák!“ chválili chlapečkův výtvor sousedé i děti z okolí, kteří šli kolem. Chlapeček se jen mile usmíval a stále sněhuláka upravoval, aby se nerozpadl.
„První sněhulák této zimy a tak krásný!“ pochválila chlapečka maminka.
Chlapec se hrdě usmál. Byl pyšný na svůj výtvor.
„První sněhulák, kterého jsi úplně sám postavil!“ řekla maminka a vyfotila Ota u jeho výtvoru. I ona byla na něj velmi pyšná. Maminka se pak vydala zpět dovnitř dovařit oběd. Oto mu na bříško ještě připnul knoflíčky, které doma našel.
Když přišel čas oběda, zavolala maminka chlapečka dovnitř. Jak Oto obědval, všiml si, že kuchyni zaplavilo příjemné světlo. Začalo svítit slunce a se sluncem přicházely i teplé paprsky, které svítily na sníh i na chlapečkova sněhuláka.
Chlapeček se začal bát. „Co když můj sněhulák roztaje?“ zeptal se maminky.
„Tak se nic neděje, příště postavíš také svého kamaráda sněhuláka! Ale tenhle první bude pro tebe vždy ten první!“ usmála se.
A tak to také bylo. Sice se Oto snažil zachovat svůj výtvor a sníh tam přitlačoval, jak jen mohl, ale teplo mělo jiné plány a kamarád sněhulák začal pomalu klesat – roztávat. Navzdory chlapečkovu úsilí nedokázal zastavit to, co se mělo stát. Smutný Oto seděl vedle svého tajícího kámoše a vzpomínal na to, jak ho sám celé dopoledne stavěl. Byl to jeho první vlastní sněhulák, se kterým zažil spoustu zábavy a získal pochvaly nejen od maminky, ale i od sousedů. Když se začalo stmívat a kamarád sněhulák se proměnil v louži, Oto pocítil směs smutku ale i díků, že sněhuláka zvládl postavit sám.
Přestože byl sněhulák pryč, Otu těšilo, že dnešní den prožil tvořením vlastního sněhuláka. Když o pár dní později zemi zahalila bílá prostěradla a sněhové vločky tančily na nebi, chlapeček věděl, že na zahradě může opět vytvářet kámoše sněhuláka. Sice roztaje, ale vzpomínky na krásný den mu nikdo nevezme. Lepší než sedět doma za počítačem.
