Labutí panna

Bylo jednou jedno království obklopené lesy a jezírky, kde žil mladý rytíř jménem Vojtěch. Měl dobré srdce, miloval přírodu a často se toulal krajinou, aby si pročistil hlavu a naslouchal zpěvu ptáků.

Jednou odpoledne, když slunce pomalu klouzalo k obzoru, dorazil ke klidnému jezírku. Tu náhle spatřil tři labutě, jak se snášejí z nebe. Jakmile přistály na břehu, otřásly se a přímo před jeho očima se proměnily na tři spanilé panny. Ze svých křídel složily šaty tak jemné, že vypadaly jako utkané z oblaků. Smály se, běhaly po břehu a nakonec skočily do vody, kde se vesele koupaly jako víly.

Rytíř byl očarován. Ale nejvíc ho okouzlila ta nejmladší – její oči zářily jako hvězdy a její smích měl v sobě něco kouzelného. Když se večer začal sklánět nad krajinou, panny vystoupily z vody, oblékly své labutí šaty a odletěly zpět do oblak.

Vojtěch však nemohl na tu krásu zapomenout. Bloudil po lese, srdce měl plné touhy i smutku. Jeho matka si toho brzy všimla a vyzvala ho, aby jí pověděl, co ho tíží. Když se jí svěřil, pohladila ho po vlasech a pravila: „Synku, kouzlo bude ukryto v tom šatu z peří, o kterém jsi mluvil. Počkej, až zas přiletí, a zatímco se bude koupat, ukradni jí šat. Pak zůstane v lidské podobě a ty s ním budeš moci být.“

A tak Vojtěch opět přišel k jezírku a postupoval podle matčiny rady. Po koupeli dvě z dívek vzaly svůj šat, proměnily se v labutě a odletěly. Ale ta třetí nemohla svůj šat najít. Vojtěch se jí ukázal, přiznal, že vzal její šat, ale že ji miluje a chce si ji vzít. Dívka se mu představila jako Alina a prosila jej, aby jí vrátil šat, aby mohla odletět: „Vrať mi mé peří, nebo navždy ztratím svou duši!“

Ale Vojtěch, ač mu srdce tížil její žal, pevně řekl: „Ne, má drahá. Zůstaneš se mnou.“

Zahalil ji do svého pláště, odvezl na hrad a brzy se vzali. Narodily se jim tři děti, jedno krásnější než druhé, a zdálo se, že štěstí bude věčné.

Po nějakém čase však začala být Alina smutná. Každý den o něco víc. Vojtěch se snažil zjistit, co ji trápí. Na to mu odpověděla: „Miluji tě, ale někdy mi chybí nebe a moje sestry. Mohla bych jen jednou spatřit svůj labutí šat?“ Rytíř, který jí chtěl udělat radost, šat přinesl. Peří stále zářilo, jako by v sobě ukrývalo kouzlo. Jen co se jej Alina dotkla, peří ji obklopilo, proměnila se v bílou labuť a odletěla. Rytíř Vojtěch propadl zoufalství, nejedl a nespal několik dní, ale nakonec se místo nářků rozhodl o své štěstí zabojovat. Vydal se do světa. Bloudil dlouho a všech se vyptával, až ho cesta dovedla k jezeru, kde kdosi spatřil nezvyklé labutě. Schoval se tam a číhal.

Slunce už končilo svou každodenní pouť po obloze, když tu se z nebe snesly tři labutě. Svlékly si šat a proměnily se v krásné dívky. Poté, co vešly do vody, vynořil se Vojtěch a vzal si do náručí troje labutí šaty. Dívky to spatřily a vykřikly.

„Nebojte se, nepřišel jsem vám ublížit. Alino, tobě i tvým sestrám šat vrátím, chci jen, abys mě vyslechla. Miluji tě a mně i našim dětem chybíš. Vím, že potřebuješ i část své svobody. Co kdyby ses vrátila se mnou na hrad? Tvůj šat nebude zamčený ve věži v truhle, ale budeš ho mít ve skříni. Když pocítíš touhu proletět se se svými sestrami, kdykoli si je můžeš obléci. Zároveň však nebudeš muset odejít od své rodiny. Tvé sestry jsou na hradě samozřejmě také kdykoli vítány.“ Po těch slovech se Vojtěch podíval pevně do Alininých očí.

Alina vyběhla z vody a Vojtěcha objala. „Odpusť, že jsem od tebe a dětí odešla, ale touha létat mě sžírala dnem i nocí. Pokud mi dáváš volnost a mohu se kdykoli proletět, ráda se s tebou vrátím na hrad.“

Vojtěch jí předal šat, stejně tak jejím sestrám. Ty jej hned oblékly a odletěly, Alina jej však neoblékla a vyhoupla se na koně za Vojtěcha. Od té doby bylo jejich manželství šťastné, čas od času se Alina oblékla do svého labutího šatu a létala nad královstvím. Občas do království přilétly dvě krásné labutě a jen Vojtěch s Alinou věděli, že nejde o obyčejné labutě.

Tím, že Vojtěch daroval Alině svobodu a možnost rozhodovat se o svém životě, ji získal zpět navždy.