V jedné pohádkové zemi zrovna nebyl žádný čaroděj dost zlý na to, aby se mu chtělo unášet a zaklínat princezny, a ani žádný drak tak hladový, aby chtěl žrát princezny a rytíře. Všechny čarodějnice tu byly na čarování moc líné. A tak v tom království byla strašná nuda. I vymyslel jednou král pro své poddané trochu zábavy.
„Milí poddaní, vyhlašuji závod po našem království! Každý, kdo má nějaký dopravní prostředek, nechť se dostaví k mému zámku přesně v poledne,“ vyhlásil král.
Od čaroděje z hor si nechal vyčarovat krásné terénní auto a připravil se na start, až dojedou další pohádkové postavy.
Netrvalo ani moc dlouho a už se začali sjíždět závodníci. Sjelo se jich dohromady deset. Však v království panovala taková nuda, že každý, kdo uslyšel, že se tu konečně něco děje, se hned hrnul do účasti nebo alespoň mezi diváky.
Jako druhá hned po králi dorazila princezna Máňa na koloběžce. Třetí se přihnal rytíř Puchýř na koni. Čtvrtý dorazil čaroděj na motorce. Občas se ozval výstřel, jak mu vystřelilo z výfuku. Už dlouho nečaroval, tak ta motorka nebyla úplně ono. Snad závod zvládne. Jako pátý závodník se přihlásil vodník Bledule na kolečkových bruslích.
A protože zájem o závody byl velký, dorazil šestý závodník – holčička v červeném čepečku na vlkovi. Ano, hádáte správně, byla to Karkulka. Hned po ní dorazila baba Jaga a ukazovala všem svůj úžasný vozík tažený šesti černými kočkami. Ale osmá závodnice, dobrá víla, její vůz úplně zastínila svým kočárem z dýně tažený dvěma bělouši. Snad do půlnoci závod odjedou, jinak její kouzlo pomine a kočár bude dýně a koně myši.
Najednou se ozvalo dunění motoru. To mezi závodníky dorazila čtyřkolka a na ní čert.
Ale počkat! To máme jen devět závodníků? Kde je ten desátý? Za nějakou chvilku se dobelhal hloupý Honza na lyžích. Šlo mu to ztuha, protože nebyl sníh. A bez sněhu lyže, jak víme, nejedou.
Nicméně závodníci jsou připravení a závod může začít! Královští sluhové odstartovali závod a všech deset závodníků vyrazilo vpřed. Ale vodník Bledule dostal hned v zatáčce pod zámkem na kolečkových bruslích smyk, ulomil si kolečko a skončil na zadku hned na chodníku před cukrárnou. Tím pro něj závod skončil, a tak si šel dát alespoň dortík.
V závodě zbylo devět závodníků. Ti vyjeli z města a řítili se lesem. V čele se hrnul čert na čertovské čtyřkolce tak zběsile, že za ním zůstávala rozrytá cesta. Král v teréňáku se držel těsně za ním. Za nimi se hnal čaroděj na motorce. Ani dobrá víla nezůstávala pozadu a právě předjížděla Karkulku na vlkovi.
„Přidej, vlku, předjíždí nás,“ volala Karkulka.
„Dělám, co můžu,“ vrčel vlk.
Měl co dělat, protože se jim na zadek začal lepit rytíř Puchýř na koni. Právě předjel babu Jagu a splašil jí kočky. Ty zastavily, a než je ježibaba mohla upokojit, rozutekly se jí po lese. Tím pro babu Jagu závod skončil. Ještě nenašla ani jednu kočku, když ji míjela princezna na koloběžce. Kde ale zůstal Honza na lyžích? Ještě nedojel ani k lesu. Teprve dřel lyžemi po městských cestách, kde zamával do okna cukrárny vodníkovi, který do sebe ládoval věneček.
Z lesa vedl závod po břehu mezi dvěma rybníky a loukou. Čtyřkolka s čertem produněla, že se ryby v rybníku roztřásly. Za ním se hnalo auto s králem. Čaroděj na motorce ale dostal smyk a sklouzl do rybníka. Stále se nevzdával a snažil se motorku vytáhnout z vody na cestu, když ho předjela dobrá víla.
„Hej, nemůžeš mi splnit přání a vytáhnout mi motorku z vody?“ křičel na ni čaroděj.
„Kouzlit umíš, strýčku, sám,“ smála se dobrá víla a zamávala mu.
„No jo, vlastně,“ ťukl se čaroděj do čela a začal mávat rukama, aby vytáhl motorku z vody na cestu.
Ještě nebyl hotov, když tudy proběhl vlk s Karkulkou, když tudy proklusal rytíř na koni a když tudy projela princezna na koloběžce.
„Konečně na cestě,“ pochválil si čaroděj, nasedl na motorku, ale co to? Místo motoru to škytlo a nic. Na vodu motorky nejezdí a tahle se z rybníka pořádně napila. Tohle jen tak čaroděj neopraví a kouzlo na vysušení motorky ve vzteku zapomněl. Tím pro něj závod skončil. A kde zůstal Honza? Honza se konečně na lyžích došoupal do lesa. Takže v závodě zůstává sedm závodníků.
Za loukou čekal na závodníky prudký kopec do skal, kde bydlel drak. Čertovi na jeho čtyřkolce to problém nedělalo. Ani král v terénním autě neměl problémy překonat prudký kopec. Koním to už tak dobře nešlo, ale dobrá víla máchla hůlkou, přičarovala jim diamantové podkovy a kopec vyjela.
„Já končím,“ zafuněl vlk pod kopcem. Dál už běžet nemohl, byl příliš unavený. A když viděl ten kopec, přešla ho chuť dál soutěžit. Spolu s Karkulkou sledoval, jak se bude dařit rytíři na koni. Ten ale neměl diamantové podkovy, a tak zůstal pod kopcem spolu s nimi. Princezna si poradila snadno. Přehodila si koloběžku přes rameno a vyšla kopec pěšky. Kopec tedy vyřadil hned dva závodníky. Nebo snad tři? Kde je ten Honza? Ale jistě, už vyjíždí z lesa k rybníku a tráva se mu omotává kolem lyží. Měl by si pospíšit.
Na pět závodníků čekal prudký kopec dolů do vesnice. Čert jel jako ďábel, takže ve vesnici nedokázal včas zabrzdit do zatáčky. Vjel do stodoly a zapíchnul se i s čtyřkolkou do slámy. Sedlák ho ještě přetáhnul koštětem za to, že mu zboural půlku stodoly.
Král z toho měl ohromnou radost, protože byl konečně první, jak se na krále sluší a patří. Neužíval si to ale moc dlouho. Dobrá víla mu byla v patách. Její koně byli úžasně rychlí. I princezna dohnala mezeru, na koloběžce to z kopce šlo samo. Jen ten Honza. Kde zase vězí? Je to dobré, nespadl do rybníka. Teď hodil lyže na ramena a šplhá se s nimi do kopce. Takže máme čtyři závodníky. Kdopak asi vyhraje?
Za vesnicí se cesta stáčela zpět k městu. Vedla ale přes houpací most, který nechal kdysi dávno vystavět králův dědeček jako zkratku přes močál. Král moc dobře věděl, že musí zpomalit, jinak auto z mostu spadne. Dobrá víla toho využila a hnala koně jako splašené. To se jí vymstilo. Mezi dřevěnými trámy mostu jí uvízlo kolo kočáru a ulomilo se.
„To opravím, to opravím,“ hudrovala víla a snažila se vymyslet kouzlo, které by umělo opravit kolo.
„Nazdar, vílo, chceš pomoct?“ volala princezna, když kolem projížděla na koloběžce.
„Děkuji, princezno, ale asi uznám porážku. Třeba budu mít víc štěstí příště,“ povídala víla.
A kde vězí zase ten Honza?! Je na vrcholku kopce a právě lyžuje po skále dolů. Má štěstí, skála je tam hladká, a tak mu to jede. Sjíždí rychle do vesnice, kde šoupá nohama po cestě, aby byl co nejrychleji u mostu.
Tři závodníci se řítí dál. Brzy se objeví cílová rovinka. Král si už představoval, jak dostane medaili za první místo, že úplně zapomněl dávat pozor na cestu a zahučel s autem do roští. Kola mu zůstala viset na větvi ve vzduchu, a tak nemohl vyjet.
„No to je teda průšvih! Už jsem to měl v kapse,“ nadával a běhal kolem svého autíčka.
„Naskoč, královský otče. Koloběžka je dost velká pro oba, pomůžeš mi se odrážet, už jsem celá unavená,“ volala princezna, počkala, až král naskočí k ní na koloběžku, a společně uháněli cílovou rovinkou k cíli.
„Sláva! Sláva!“ volali lidé, když princezna dorazila jako první a jako jediná do cíle. „Princezně náleží medaile!“
Ale moment! Jediná? Kdepak. V závodě zůstal ještě jeden závodník. Právě se na lyžích přešoupal přes most a řítil se k cílové rovince. Tedy, řítil se asi jako šest set šneků na útěku.
A tak když už se slunce naklonilo k západu, Honza konečně dorazil do cíle. Lidé se už ale rozešli, kdo by také čekal na nějakého troubu, který si v létě vybere pro závod místo dopravního prostředku lyže na sníh. Přesto druhý den dostal od krále alespoň malou medaili za vytrvalost. To se jen tak nevidí, aby někdo dokázal zdolat tolik překážek na lyžích v létě a nevzdat se.
