Venku se na nás už usmívala vánoční světýlka či všelijaké ozdoby a ulicemi se nesla krásná vůně cukroví. Byl čas zdobení vánočního stromku a malá Lucka se už nemohla dočkat. S maminkou vybíraly ozdoby schované ve skříni a pomalu je nosily do obývacího pokoje, kde už stál nachystaný vánoční stromek. Tatínek zatím zdobil střechu domu, na kterou ukládal třpytivá světla.
„Letos budeme mít ten nejhezčí stromek!“ zvolala Lucka vesele, otevírajíc krabice plné různých koulí, chvojí a jiných ozdob. Měli jich doma věru hodně.
„A jaký stromek budeme mít letos? Máme tady zlaté, červené, bílé, dokonce i modré ozdoby,“ zeptala se maminka. Holčička se zamyslela. Vskutku, ozdob mají hodně, Lucce se však nejvíc líbí zlatá a červená.„Letos zlatá a červená!“ zvolala vesele a začala vybírat z krabice červené a zlaté koule, které s maminčinou pomocí zavěsila na stromeček. Když však Lucka sáhla na dno krabice, objevila tam zvláštní starou kouli. Byla jiná než ty ostatní, byla trošku zničená, avšak stále krásná. Tato ozdoba, koule, byla poseta zlatými třpytkami a uvnitř v ní byla malá hvězdička.
„Jééé, tato ozdoba je krásná!“ zvolala Lucka. Maminka se usmála, vzala zvláštní kouli do ruky a odpověděla:„Tuhle kouli mám od své babičky. Tvé prababičky. Je však jiná, je kouzelná. Už dlouho nebyla na stromku, téměř jsem na ni zapomněla,“ řekla maminka dcerce, jejíž modrá očka zářila údivem.
„A proč je kouzelná?“ zeptala se zvědavě Lucka a posadila se na gauč. Maminka se usadila vedle ní s kouzelnou ozdobou v ruce a se slzami v očích vyprávěla dcerce krátký příběh o své babičce:
„Když jsem byla malá, chodili jsme spolu s rodiči na Vánoce k babičce. Bylo to krásné, celá rodina jsme byli pohromadě a užívali jsme si spolu svátky, ne jako teď,“ řekla maminka smutně, se svými rodiči totiž už dlouho nemluví. Maminka si setřela stékající slzu a pokračovala v příběhu:„Moje babička měla vždy svůj stromek krásně ozdobený. Avšak tato koule byla vždy jiná než ty ostatní. Babička ji totiž měla od své mámy a ta od své. V naší rodině už koluje mnoho let. Říká se, že ten, kdo ji na stromeček pověsí a bude si něco přát, tomu se to splní,“ odpověděla maminka dcerce. Lucka ani nedýchala.
„Takže tato ozdoba je v naší rodině už tolik let! Můžu ji pověsit na stromeček já a něco si přát? Prosíííím!“ řekla natěšená holčička. Maminka přikývla, a tak Lucka opatrně pověsila do středu stromku kouli od prababičky. Zavřela očka a potichu si něco přála. Věřila, že se jí přání splní.
Jak dny ubíhaly, Lucčin dům byl již celý ozdoben nejen bílým sněhem za okny, ale i výzdobou a světýlky. Domem se nesla vůně perníčků. Když však přišel Štědrý den, Lucka jen nedočkavě přešlapovala z nohy na nohu, doufajíc, že se jí tajný sen splní. Doufala, že ji kouzelná vánoční koule vyslechla.
Když Lucka s maminkou chystaly stůl k večeři, kdosi zazvonil. Lucka zpozorněla a utíkala otevřít. Ve dveřích stáli Lucčini prarodiče, maminčini rodiče.„Moje přání se splnilo!“ zvolala holčička a se slzami v očích objímala prarodiče. Maminka nevěřícně stála na chodbě a hleděla na své rodiče. Kdysi dávno se pohádali a bydleli daleko, a tak se přestali navštěvovat a mluvit spolu. Dnes byl však Štědrý den a oni stáli přímo před ní.
„Mami! Tati!“ zvolala maminka a vrhla se ke svým rodičům se slzami v očích. Lucka tak nesplnila sen jen sobě, ale i své mamince, která toužila opět zažít Vánoce se svou celou rodinou. Na staré hádky se dávno zapomnělo a všichni se udobřili a prožili spolu krásné Vánoce v kruhu rodiny. A právě kouzelná koule po Lucčině prababičce spojila zázrakem celou rodinu opět dohromady.
