Některé poklady se musí složitě hledat. Existuje k nim třeba mapa, která je ale tajemná a musí se v ní kdovíco luštit. Nebo jsou poklady, o kterých se ví, že jsou tam někde v kopcích, ale kde přesně, to nemá žádný živáček tušení. Jen příběhy se o tom předávají z otce na syna.
Ale v jednom místě byl poklad, který nikdo hledat nemusel. Ledaskdo věděl, kde a kdy se přesně zjevuje, jen vykopat ho byl oříšek. Najít místo uložení pokladu totiž neznamená mít hotovo. Jak se všeobecně ví, u kopání truhly s pokladem se nesmí promluvit. Ani hláska nesmí z hrdla vyjít, jinak se poklad do země propadne a leckdy nešťastníka i kámen zavalí. No a právě zde, v dědině Dobrébydlo, se za svatojánské noci pod Zlatou horou zjevoval ohýnek, který označoval poklad. Jistě že se za ty časy našlo mnoho dychtivých kopáčů, kteří si pro něj šli najisto. Jenže ouha! Vždy se to vyvrbilo tak, že jakmile kopáč narazil krumpáčem na víko truhly s pokladem, začaly ze země ozývat strašlivé rány a vylézat hrůzostrašné stíny. I ti nejstatečnější se tak lekli, že vykřikli. A poklad se ihned znovu do země propadl.
A tak celé Dobrébydlo hospodařilo skromně, obyvatelé se živili prací a žili i bez pokladu. O dost méně skromně ovšem žili zdejší zastupitelé, kteří spravovali obecní pokladnu. Tu si pro sebe z pokladny vypůjčili na novou kravku, tu na hostinu k příležitosti zasedání obecní rady a jindy zas na nové šaty, aby o nedělích taky nějak vypadali. Vypůjčili, jenže nevraceli. Po nějakém čase pokladna zela prázdnotou. Vesničané otravovali své zastupitele, že je potřeba opravit studnu, chodníky i kostel, jenže kde na to vzít. Vždyť ani pro sebe už v pokladně neměli, natož na jakési obecní blaho.
Vypadalo to bledě, ale jednou se na jednání rady přiřítil vítězoslavně starosta a pravil k zastupitelům: „Tak jsem vyřešil ten náš problém s projedenou obecní pokladnou. My tu máme poklad. Ten tam leží kdesi v zemi, každý jeho vyzvednutí zvrtá, protože se různých věcí poleká a hlásku vydá. Jenže tu máme taky Víťu, který neslyší a nemluví. Žádný zvuk jej nemůže vystrašit a sám také žádný z úst nevydá. To je zkrátka jistota a poklad máme v podstatě doma. Jen vyčkat čtyři dny do svatého Jána.“
Nejmladší, ještě nezkušený zastupitel povídá: „Tak to je ovšem výborný nápad, starosto. Víťovi se jistojistě poklad podaří úspěšně vykopat a je to hodný kluk, určitě přidá kus z pokladu do obecní pokladny, aby vesničané nestrádali.“ Zbytek zastupitelstva mu ale svorně jako jeden muž vysvětlil, že plán je jiný. Víťa že dostane nějakou pozornost, aby se neřeklo, ale s pokladem bude nakládat zastupitelstvo. Vyřeší se nejnutnější opravy ve vsi, aby byl chvíli zase klid, a zbytek pokladu se použije pro chod obecní rady. To musel i nejmladší zastupitel uznat, že zní tak nějak líp. Přinejmenším pro ně, velevážené vedení obce.
A tak přivedli Víťu na jednání rady a celou věc mu náležitě vysvětlili. Ani na odměnu nezapomněli: „Víťo, zlatku dostaneš. Co jednu, ba i dvě! Když tedy ten poklad přineseš,“ povídal zapáleně starosta a maloval u toho zlatky ve vzduchu – nejdřív jednu, pak přidal druhou – a kopání pokladu předváděl. Víťa dobře pochopil, oč jde, a na souhlas s celou akcí přikývnul.
A konečně přišla svatojánská noc a nad Zlatou horou se rozsvítil pověstný plamínek, ohlašující, že se jako každý rok zjevil kousek pod zemí poklad. Zastupitelstvo vybavilo Víťu potřebným nářadím, všichni ho poplácali po ramenou a plivli na něj pro štěstí. Nikdo z obecní rady do rána oka nezamhouřil, každý už si plánoval, co vše si z pokladu pořídí. Za ranního kuropění svorně všichni vyběhli ze svých domovů směrem ke Zlaté hoře. Ale Víťa nikde. Dlouhou chvíli vyčkávali, až se nakonec rozhodli jít situaci zkontrolovat. Nervózně šmejdili všude možně, až narazili na pohozený krumpáč s lopatou. A u toho byl ručně psaný lístek, který jim nadobro náladu pokazil:
Vážený starosto, vážení zastupitelé, sice jsem hluchý, ale ne hloupý, poklad jsem s sebou odnesl a slavnostně zde slibuji, že ho použiji mnohem lépe a poctivěji, než byste to bývali udělali Vy. Váš Víťa
A kam se tedy Víťa i s pokladem poděl? Nikam daleko. Přešel pár kopců, až došel do dědiny, kde ještě nikdy nebyl. S převelikým pokladem si mohl leccos dovolit. Postavil velké stavení a tam poskytl domov a péči sirotkům.
Dodnes se v dědině povídá, jaké krásné pohádky pro děti vymýšlel. Starší děti je pak z Víťova deníčku předčítaly ostatním a všem bylo pospolu krásně.
