Daleko za polárním kruhem žila lední medvědice Aurora se svými dvěma medvíďaty – medvědí holčičkou Sněženkou a ledním medvídkem Pufem. Byla to malá šťastná rodinka. Aurora se o své dvě děti pečlivě starala a celé dny pro ně obstarávala potravu. Sněženka a Puf si dlouhé dny hráli, dováděli ve sněhu a byli moc spokojení.
Jednoho dne, když se Aurora dlouho nevracela z lovu, se začal Puf nudit. Polehával ve svém brlohu a pořád Sněžence něco povídal. Ta si ho ale moc nevšímala a v klidu odpočívala. Najednou si vzpomněl na tatínka a celý posmutněl. Medvíďata si na svého tatínka nepamatovala.
„Odešel na lov a už se nevrátil. Byl to moc hodný a zároveň statný medvěd. Měl vás, děti, moc rád. Kdo ví, kde je mu konec,“ řekla kdysi o tatínkovi medvíďatům Aurora. O tatínkovi toho medvíďata moc nevěděla. Když na něho přišla řeč, maminka vždy posmutněla a začala rychle mluvit o něčem jiném.
„Měli bychom ho najít!“ rozhodl znenadání Puf, což Sněženku úplně vytrhlo z jejího klidného nicnedělání.
„Copak ses zbláznil, Pufe? Jak takový prcek jako ty, co ještě nechodí ani do školy, může v tomto zamrzlém světě najít dospělého medvěda? Vždyť nemáš ani mapu,“ ohradila se Sněženka.
Než se stačila nadechnout, aby ještě něco dodala, byl Puf na všech čtyřech a někam utíkal. Sněženka se rozběhla za ním a ještě chvíli se mu tuto výpravu snažila rozmluvit. Puf si ale vůbec nedal říct.
Sourozenci cestou míjeli celou řadu dalších zvířátek a ptali se jich, jestli nezahlédla nějakého statného ledního medvěda, který by mohl být jejich tatínkem.
„Sobe, prosím tě, neviděls takového velkého ledního medvěda?“ ptal se Puf, když potkali stádo sobů.
„Kdepak, takovým my se raději vyhýbáme,“ odpověděl sob.
Cestou minuli také polární lišky, ale ty se ani nezastavily, aby jim něco odpověděly. Také se zastavili s jedním mrožem, který odpočíval na své kře, ale vůbec mu nebylo do řeči.
Jak šla medvíďata dál a dál, byla čím dál více unavená. Po téměř celém dni si dal Puf říct, že by bylo nejlepší vrátit se k mamince, a tak se oba otočili a šli směrem domovu.
„Sněženko, pozor!“ křikl Puf, když uviděl, že se Sněženka blíží k ledu, který byl téměř roztátý a nemohl ji ani za nic udržet.
KŘUP! Sněženka skončila celá až po uši ve vodě. Protože v plavání zatím zrovna nevynikala, popadla oba panika. Puf volal o pomoc, ale jak naschvál nikde nikdo.
Vtom uviděl, jak se k nim z vody blíží hejno zvláštních tvorů. Byla to celá velká tulení rodinka. Napřed se chtěli medvíďatům vyhnout, protože se báli, že skončí jako jejich kořist. Když ale máma tulenice viděla, že jedno z medvíďat bojuje o život, rozhodla, že jim okamžitě musí všichni přispěchat na pomoc.
Tuleni pomohli Sněžence z vody ven. Máma tulenice si ji ihned vzala do péče. Zahřála ji dekou a teplým čajem, dala oběma medvíďatům najíst. Poté celá rodinka doprovodila medvíďata domů, aby opět nedošlo k nějakému neštěstí.
Medvědice Aurora byla strachy bez sebe a málem už vyhlásila po dětech pátrání. Když uviděla, že se v pořádku oba vrací domů, spadl jí kámen ze srdce a ani se na ně už příliš nezlobila.
Na této výpravě prozatím medvíďata svého tatínka nenašla. Do života jim ale vstoupili noví přátelé. Puf se nejvíc skamarádil s tuleněm Elvisem a Sněženka zase s malou tulenicí Britney. Elvis si dal za cíl, že naučí Pufa i Sněženku co nejdříve plavat. A tak se také stalo. Od té doby se navštěvovali téměř každý víkend a zažili spolu spoustu zábavy, obzvlášť při skocích do ledové vody.
