Po studené zimě tu konečně bylo jaro. Honza s Aničkou se těšili, jak si užijou víkend u tety na chalupě. Všechno akorát rozkvétalo a všude to vonělo jarem a dobrodružstvím. A když měli chvilku čas, zalezli si do staré kůlny, ve které se vždycky našlo něco zajímavého.
A dneska byl zrovna ten den. Objevili zaprášenou krabici se starou knihou, na hlavní straně bylo krasopisně nadepsáno „Herbář“. Listy byly trochu pokroucené, ale uvnitř ležely pečlivě usušené rostliny, každá s malým popiskem. Anička měla pocit, jako kdyby našli opravdový poklad.
Listovali herbářem dál a četli si o sedmikrásce, jitroceli nebo třeba o rozchodníku. U jedné stránky Honza nahlas přečetl: „Kytičky si lidi lisují, aby si je pamatovali i v zimě.“ Na poslední stránce herbáře byl nadepsaný čtyřlístek a pod ním poznámka tetiným písmem: „Čtyřlístek přináší štěstí. Ale musí se mu jít naproti.“
Honza se uchechtl: „Další tetino moudro, ta jsou snad všude.“ Anička herbář opatrně zavřela a jen dodala: „Ale vždyť to je pravda.“ A ještě si stihla všimnout, že usušený čtyřlístek v knize chybí. Najít totiž opravdový čtyřlístek není tak snadné.
Po obědě děti pomáhaly tetě uklidit nádobí ze stolu z verandy. Jenže při přenášení talířů se Honzovi smekl jeden prst. Ozvalo se jen cvak, jak talíř dopadl na zem, a pak prááásk. A po něm ticho. A na zemi ležel tetin oblíbený talíř s modrým zdobením.
„A je to,“ vydechla Anička. Honza smutně svěsil ramena: „Teta ho tak milovala. Co když bude naštvaná?“ A tak se oba pustili do sbírání střepů, jako by se snad z těch malých kousků dal talíř složit zpátky. Ale nepovedlo se.
Zadumaní vyšli na zahradu. Vzduch byl příjemně chladný a vůně čerstvě posečené trávy je trochu probrala. Posadili se do trávy a opřeli se o starou jabloň. Anička se zamyšleně přehrabovala listy jetelů. Honza si pak lehl do trávy, koukal na nebe a začal přemýšlet nahlas: „Kdybychom našli čtyřlístek…“ Anička jen protočila oči: „To by nám přece talíř neslepilo.“
Jenže sotva to dořekla, vykulila oči úžasem a neměla už co říct. Prsty nahmátla list, který byl jiný než ostatní. Opatrně ho utrhla a pečlivě se na něj podívala. Byl to skutečně čtyřlístek – maličký, ale jasný čtyřlístek.
„Hele!“ vyhrkla a držela ho před sebou jako něco vzácného. Honza se posadil: „To není možné. To jsem říkal jen tak.“ A Aničce hlavou proběhla vzpomínka na tetin vzkaz v herbáři: „Někdy musíš štěstí trochu pomoci.“
„Víš co,“ řekla Anička a zastrčila čtyřlístek mezi stránky herbáře, „pojďme to tetě říct. Stejně na to přijde. A možná to nebude tak hrozné.“
Teta seděla v kuchyni a krájela meruňky. Když děti vešly dovnitř se sklopenýma očima, bylo jí jasné, že se něco stalo. Anička se nadechla: „Teto…, ten tvůj oblíbený talíř… ten modrý… se rozbil.“ Honza rychle dodal: „Ale nechtěli jsme. Fakt jsme se snažili. A taky jsme ti něco přinesli.“
Podali jí herbář otevřený na stránce s čerstvě vloženým čtyřlístkem. Teta se zatvářila překvapeně a potom se pousmála. „Talíř je jenom věc,“ řekla. „Ale jsem hlavně moc ráda, že jste mi to přišli říct.“ Pak jemně pohladila otevřený list v herbáři: „A za tohle vám moc děkuji, už roky jsem ten herbář neviděla a najít čtyřlístek se mi nikdy nepodařilo. Tak konečně je kompletní.“
Anička se usmála a Honza si oddechl. Venku ještě svítilo slunce a čtyřlístek do herbáře zapadl, jako by tam snad byl odjakživa. Pak si uvědomili, že dneska vlastně měli štěstí, když se nebáli tetě o rozbitém talířku říct. Je to tak. Čtyřlístek přináší štěstí. Ale musí se mu jít naproti.
