Jistě jste už slyšeli o mnoha neposlušných dětech, ale vsadím se, že o Tomáškovi, který se nechtěl oblékat, jste ještě neslyšeli.
Tak tedy, byl jednou jeden chlapeček jménem Tomášek, který se, jak už jsme napověděli, nechtěl oblékat. Ale nejenže nechtěl, on se obléci ani nenechal. Když už se podařilo rodičům Tomáška přeprat a obléknout, Tomášek ze sebe šatičky serval a běhal zase nahatý. A to úplně.
Dokud bylo léto, rodiče nad tím mávli rukou. Je teplo, tak Tomášek nenastydne. A snad ho to do zimy přejde. Jenže to byl velký omyl.
Hned na podzim s prvním deštěm nastal velký problém. Maminka potřebovala jít s Tomáškem do obchodu, ale Tomášek běhal po bytě a rval ze sebe ponožky, které se mamince povedlo na Tomáška navléknout.
„Aspoň pláštěnku, venku prší,“ smlouvala maminka.
„Nebudu se oblíkat. Nebudu! Půjdu nahatý!“
„Venku prší. Kapky jsou studené. Nastydneš a nebudeš si moct hrát,“ povídala maminka.
Ale Tomášek nic. Protože obchod brzy zavíral, maminka spěchala pro jídlo. Tomášek vedle ní poskakoval úplně nahatý, skákal v loužích a cákal kolem sebe.
„Maminko, vždyť je zima! Proč to dítě neobléknete?“ divili se lidé, kteří je potkávali.
Maminka se jen styděla. Těžko každému vysvětlovat, že obléknout Tomáška je naprosto nemožné.
Když přišli domů, Tomášek byl mokrý a studený jako led. Drkotal zuby, klepal se a kňoural. Ale když ho maminka zabalila do deky, okamžitě ji ze sebe shodil.
„Nechci nic mít na sobě!“ čertil se Tomášek.
Za dva dny Tomášek dostal rýmu a teplotu. Musel ležet v posteli. Schválně ležel nahatý na peřině, ani přikrývat se nechtěl.
„Co budeme dělat v zimě?“ ptala se maminka.
„Nebude chodit ven,“ navrhl tatínek.
„Příští rok ale bude muset chodit do školy. Dokážeš si představit, že bude nahatý běhat po třídě?“
Tatínek se zamyslel. To by opravdu nešlo. Zavolal tedy známému doktorovi, odborníkovi na dětské zlobení, aby se přišel na toho jejich chlapce podívat domů a vyléčil ho.
Hned druhý den přišel pan doktor Pršiplášť. Tomášek běhal po domě celý nahatý jako vždycky. Pan doktor zkusil Tomáškovi obléknout tričko, ale Tomášek sebou mlel hůř než větrný mlýn. Oblékání se nezdařilo. Pan doktor si něco napsal do notesu. Potom vytáhl krejčovský metr a změřil si Tomáška od hlavy až k patě, změřil mu pas, nohy a ruce. Všechny míry si pečlivě poznamenával.
„Pro takové těžké případy, jako je tento,“ povídal pan doktor Pršipláť, „budu muset nechat vyhotovit speciální oděv. Je z elastické a přiléhavé látky, že není možné za něj tahat. Navíc se zapíná na zádech, takže si ho malí darebové nemohou ani rozepnout. Jakmile bude hotov, ozvu se a vystavím účet.“
Jistě jste zvědaví, jak ten oblek vypadal. No, podobně jako neoprén, který nosí potápěči. Když se do toho povedlo Tomáška nasoukat a oblek na zádech zapnout, přišlo hotové peklo. Tomášek se snažil oblek servat. To mu ale nešlo. Tak se svalil na zem, ječel a křičel, kopal kolem sebe, potom běhal po domě a šoupal sebou o zeď. Na jednom místě se mu povedlo oblek prošoupat, tak rychle popadl nůžky a zbytek látky rozpáral. Serval ze sebe zbytky speciálního oděvu a konečně přestal ječet.
Rodiče si na jednu stranu oddechli, protože na Tomáškovo ječení si přišli stěžovat sousedé. Dokonce i pan Beránek, o kterém si tatínek dodnes myslel, že je hluchý. Na druhou stranu to ale znamenalo, že drahý oblek a celá léčba byla neúspěšná.
Přišla zima a s ní sníh a mráz. Tomášek si chtěl jít hrát s dětmi ven, stavět sněhuláka a klouzat se. Rodiče ho samozřejmě bez oblečení pustit odmítali. Tomášek počkal, až nebudou dávat pozor, a proklouzl ven na zahradu mezi děti. Hned padnul do sněhu a dělal sněhového andělíčka. Trochu u toho ječel a klepal se zimou, ale radost byla chvíli silnější. Pak začalo hustě sněžit a fučet a děti se rozutekly domů. Kam se ale poděl Tomášek?
Maminka s tatínkem ho hledali, volali, ale nikde ho najít nemohli. Jenom před domem stál zmrzlý sněhulák. Mamince a tatínkovi bylo hned jasné, že ten sněhulák je jejich Tomášek. Zima ho proměnila ve sněhuláka.
A tak tam Tomášek před domem stál jako sněhulák do jara. Když už konečně přišlo jaro a sníh roztál, roztál i Tomášek. Hned běžel domů, navlékl na sebe všechny šaty, které našel, a zabalil se do deky. Maminka měla radost, uvařila mu teplý čaj a teplou polévku. Tomášek všechno snědl a vypil. A od té doby se už odmítal svléknout. Ale to už je zase na jinou pohádku.
I vy se, milé děti, teple oblékejte, když jdete ven, ať neskončíte jako Tomášek. Musely byste pak stát venku až do jara s hrncem na hlavě a mrkví místo nosu.
