Byl jednou jeden malý zajíček. Měl šedý kožíšek a jeho jméno bylo neobvyklé. Všechna zvířátka v lese ho přezdívala Smíšek, protože byl veselý, rád si hrál a vymýšlel různé žertíky na své kamarády.
Zajíček byl v lese takový šprýmař – rád schovával veverkám oříšky a ty je pak musely znovu hledat. Také rád děsil starého medvěda, když na něj vyskočil zpoza stromu. Dokonce i starou sovu Helgu dokázal vyděsit, když na ni vyskočil až na větev, kde obvykle sedávala.
Zvířátka si na jeho vtípky už dávno zvykla a vždy jen čekala, čím je Smíšek zase poleká nebo co nového vymyslí.
Jednoho jarního dne si zajíček vesele poskakoval po louce a rozhodl se, že si schová svůj dnešní úlovek. V nedaleké zahrádce našel velkou šťavnatou mrkvičku. Jé, ty on tak miloval! A tak si ji položil u svého doupátka, kde ji ukryl pod zelený keř. Potom se vydal na toulky lesem za svými zvířecími kamarády. Samozřejmě opět tropil lumpárny.
Nejdřív schoval sově Helze její legrační brýle a ta je pak dlouhou chvíli nemohla najít. Zajíček ji sledoval z dálky a bavil se. Pak vyskakoval na kamarádky veverky ze křoví, aby se ho lekly.
„Smíšku!“ ozývalo se lesem ze všech stran.
Pomalu se blížila noc a zajíček se vydal domů. Když se však chystal na večeři a chtěl si pochutnat na své křupavé mrkvičce, zjistil, že někam zmizela! Vyděšeně prohledal celý keř i svůj domeček. Ale mrkvička nikde! Prostě zmizela. A tak se ji vydal hledat.
„Ahoj, prosím tě, neviděl jsi moji mrkvičku?“ zastavil se zajíček u starého strejdy medvěda, který si právě pochutnával na medu. Ale ten jen zavrtěl hlavou, že žádnou mrkvičku neviděl. Ani paní liška nic neviděla, ba ani kamarádky veverky.
„Neviděla jsi moji mrkvičku? Měl jsem ji schovanou pod keřem u svého domečku,“ zeptal se nešťastně Smíšek staré sovy Helgy. Ale i ta jen zavrtěla hlavou, že žádnou mrkvičku neviděla.
Malý zajíček byl nešťastný. Žádné zvířátko jeho mrkvičku nevidělo, kam mu jen mohla zmizet? Smutně se posadil na kámen a rozplakal se. I jeho vždycky veselá ouška klesla tak, že si s nimi mohl utírat slzičky.
Vtom zpoza rohu vyskočila zvířátka s velkým pokřikem:
„Bú! Máme tě!“ zvolala nahlas.
„Ááá!“ vykřikl vyděšeně Smíšek a vyskočil strachy.
Zvířátka ho vyděsila – a nejen to! Před zajíčkem najednou stála liška se svou rodinou, starý strejda medvěd, kamarádky veverky, dokonce i sova Helga. A všechna zvířátka se smála.
„Vy jste mě teda pořádně vyděsili!“ řekl překvapeně, ale se smíchem malý Smíšek.
Zvířátka se zachichotala a podala zajíčkovi jeho mrkvičku.
„Chtěli jsme tě taky trochu vystrašit a schovat ti něco, tak jako to vždycky děláš ty. Abys taky poznal, jaké to je!“ řekla zvířátka.
A opravdu se jim to povedlo. Zajíček Smíšek je vždycky děsil a připravoval jim různé vtípky – a teď mu to zvířátka oplatila.
A tak zajíček nejen našel svou mrkvičku, ale s kamarády si i hezky zařádil! Od toho dne přestal zajíček své přátele tolik strašit nebo jim schovávat věci, ale na nějaký ten žertík si vždycky čas našel. A zvířátka mu to se smíchem zase oplatila!
