V jednom lese žila malá šedivá myška. Ta myška měla moc ráda barvy, líbily se jí květiny, ale nejvíc se jí líbili ptáčci. Nejradši měla červenky. Ty měly tak krásně červené peří. Myška jim ho tolik záviděla. Ona sama byla jenom šedá a to je taková obyčejná barva. Moc si přála mít také tak červený kožíšek jako červenky pírka.
I vypravila se k moudré sově.
„Moudrá sovo, chtěla bych být červená jako ptáčci. Pověz, kde mám takovou barvu najít, abych si obarvila kožíšek,“ ptala se myška.
„Myško, tvůj kožíšek je hezký. Každý jsme takový, jaký jsme, z dobrého důvodu,“ odpověděla moudrá sova.
Ale to myška slyšet nechtěla.
„Já chci být červená. A udělám cokoli, abych si kožíšek přebarvila,“ povídala myš.
„No dobrá. Zkus se zeptat straky. Ta létá k lidem, má plné hnízdo věcí, třeba ti něco z toho pomůže,“ poradila nakonec sova a usnula.
Myška došla pod strom, kde bydlela straka.
„Strako, prosím tě, vykoukni! Nemáš něco, co by dokázalo přebarvit můj obyčejný šedivý kožíšek?“ volala myška.
Straka se vyklonila z hnízda a zavrtěla hlavou.
„Kdepak. Mám tu jen samé ozdoby. To kdybys chtěla prstýnek nebo náušnici, to bych měla. Ale přebarvit tvůj kožíšek nic z mých pokladů nedokáže. Ale slyšela jsem u lidí pohádku o kouzelných oříšcích. Zkus se zeptat veverky, jestli o nějakých neví.“
Myška poděkovala a utíkala za veverkou.
„Veverko, veverko, nemáš kouzelný oříšek? Nechci být šedivá obyčejná myš, chci být myška červená.“
„Ale, myško,“ povídala veverka, „kouzelné oříšky jsou jenom v pohádkách. Kožíšek ti nepřebarví. Kdyby tě viděl jestřáb…“
„Jestřáb mi pomůže, to je ono. Ahoj a děkuju!“ skočila myška veverce do řeči a už utíkala pryč hledat jestřába.
„Počkej, myško, tam nechoď,“ volala za ní veverka, ale myška už byla daleko a její volání neslyšela.
Myška doběhla na cestu u pole a rozhlížela se po obloze. Tu uviděla jestřába, jak se hrdě vznáší ve vzduchu.
„Jestřábe! Jestřábe! Já bych chtěla být červená,“ volala myška.
„A hele, večeře,“ zvolal jestřáb a chtěl si myšku ulovit k jídlu.
Myška uviděla, že jestřáb jí nechce pomoct, nýbrž ji chce sníst, a tak uskočila do prachu na cestě a skrčila se. Jestřáb ji minul, protože už ji neviděl. Myší kožíšek byl stejně šedivý jako cesta u pole. Jestřáb tedy odletěl domů s nepořízenou.
Myška běžela do své díry. Cestou potkala sovu.
„Tak co, myško, už jsi zjistila, jak změnit barvu kožíšku?“ ptala se sova.
„Nezjistila. Ale já už nechci být červená. Jsem ráda, že jsem taková, jaká jsem. Měla jsi pravdu, sovo. Můj šedý kožíšek mi dnes zachránil život. Kdybych byla červená, před jestřábem bych se neschovala.“
„Výborně, myško. Každý jsme takový, jak nás příroda stvořila. A udělala to tak z dobrého důvodu,“ pochválila sova myšku a šla zase spát na svou oblíbenou větev.
