Holčička jménem Adélka měla fantazie na rozdávání. Vždy když zrovna nebyla škole, četla si knížky plné zázraků či se dívala na pohádky o kouzelných létajících vílách nebo růžových jednorožcích. Všechny tyto kouzelné bytosti pak malovala.
Její obrázky plné fantastických tvorů byly vylepeny po celém jejím pokojíčku… Měla je všude. Kouzelní jednorožci byli totiž její nejoblíbenější kouzelná stvoření. Kéž by je jednou spatřila, skutečně spatřila – nejen v pohádkách či v knížkách. Adélčin pokoj byl celý růžový a na stěnách byla vyvěšena její umělecká díla kouzelných bytostí, která tužkami či štětci na papírech vyčarovala.
A to, kolik hraček Adélka měla, ani nepočítám!

Byl jeden zimní prázdninový den, který holčička trávila kreslením. Fujavice za oknem naznačovala, že dnes bude Adélka kreslit asi celý den. No jí to nevadilo, milovala kreslení. Když přešel dlouhý chladný den, Adélka unavená z kreslení a hraní si lehla do postýlky a maminka ji přišla přikrýt teplou peřinou.
„Mami, myslíš, že jednoho dne uvidím kouzelné jednorožce nebo létající víly?“ zeptala se jí dcerka. Maminka ji laskavě pohladila po medových vlasech a zamyslela se: „Když tomu budeš skutečně věřit, určitě se to splní!“ usmála se na dcerku, popřála jí krásné sny a nechala Adélku snít.
Když vtom najednou Adélku ze spánku probudilo bouchání. Holčička otevřela očka a co neviděla… V jejím pokojíčku stál skutečný jednorožec. Byl menší, než je kreslí, ale byl to skutečně on. Kůži měl jako porcelán, na hlavě měl velký třpytivý růžový roh a na zádech měl třpytivá, přímo nebeská křídla. Jak se tam jen dostal? Bylo to skutečné?
„Jak ses sem dostal? Do mého pokojíčku?“ zeptala se překvapeně Adélka, která na jednorožce vykoukla zpod peřin. Stále nevěřila tomu, co vidí.
„Kouzlem. Přála sis mě vidět a tak jsem tady. Mé jméno je Moony. Přišla jsem z kouzelné země snů,“ řekl kouzelný tvor. Holčička opatrně vykoukla zpod peřin a popošla k jednorožci. Byl majestátní. Nic takového ještě nikdy neviděla.
„Chtěla bys vidět moji zemi?“ zeptala se jí Moony.
Adélka se nevěřícně usmála a přikývla, cítila že kouzelné bytosti může věřit. Nasedla jí na třpytivá záda a jako by zázrakem vyletěly skrz malé okno pokojíčku. Letěly a letěly. Adélka se dívala na třpytivé hvězdy na obloze, které měla přímo na dosah. Najednou se pod ní objevila kouzelná krajina, kde noc vskutku nebyla. Když se snesly níže, uviděla Adélka jednorožce, duhové poníky i kouzelné víly létající po okolí.
„My si tady žijeme v harmonii, abychom mohli zdobit každý kouzelný příběh pro děti,“ řekla Moony, jak letěly nad její kouzelnou krajinkou. Dívka byla nadšená a přímo unesená z toho, co vidí. Přivítala se s kouzelnými tvory a tančila v prachu kouzel a snů.
Z tančení mezi kouzly ji vytrhla Moony: „Musíš se vrátit domů. Musíš mi však slíbit, že o tom nikomu neřekneš. Nikdo nemůže najít naši zemi snů,“ řekla Moony holčičce.
Adélka přikývla. Jako mávnutím hůlky se ocitly zpět v jejím růžovém pokojíčku. Moony podala na rozloučenou Adélce talisman ve tvaru jednorožce. Byl to talisman jejich přátelství. Adélka si dala talisman na náramek, který nosila na ruce.
„Dobré ráno, snídaně je na stole!“ vytrhlo Adélku ze spaní. Byl to jen sen? Bylo to doopravdy? Adélka byla zmatená. Když se nasnídala, šla si do pokojíčku kreslit. Chtěla nakreslit všechno, co viděla. Nebo se jí to zdálo? Když však na ruce spatřila malý talisman, usmála se… Jestli to byl sen, nebo skutečnost je na vás. Adélčin sen se splnil. To, jestli to bylo doopravdy, necháme na vaší představivosti, milé děti.