Byl jednou jeden malý modrý vláček. Tento vláček žil na vlakovém nádraží jménem Zlatá kolejnice, kde všechny vláčky uměly mluvit. Žil tam i s jinými vláčky a starými lokomotivami. Modrý vláček se jmenoval Tramtaráček. Tento vláček byl však velmi stydlivý a všeho se bál.
Jednoho chladného rána se ředitel, velký vlak Červeňák, rozhodl, že vyšle Tramtaráčka do práce. Musí přece překonat svůj strach a už je dost velký na to, aby to zvládl sám. Ředitel stanice Zlatá kolejnice, Červeňák, přišel ke koleji, kde byl malý Tramtaráček, a řekl: „Dnes je tvůj velký den. Naložíš toto dřevo a dovezeš ho do vesnice za rohem, aby si měli lidé čím topit. Je už zima,“ prohlásil rozhodně pan ředitel.
Tramtaráček se smutně podíval na Červeňáka, moc se mu tedy do této práce nechtělo. Jeho kola se strachem kymácela ze strany na stranu.
„Ale co když se ztratím? Nebo moje trubka nebude fungovat?“ zeptal se nervózně malý modrý vláček. Červeňák se zasmál a začal malému Tramtaráčkovi nakládat dřevo do jeho vozů.
„Stačí, když dřevo dovezeš do vesnice za rohem. Je to kousek. Projedeš kolem hustého lesa a červené budky a pak uvidíš malou stanici a už jsi tam. Jsi velký a máš v sobě odvahu, jen ji musíš najít,“ řekl mu moudře ředitel. A tak to i bylo. Nesmělý modrý vláček se vydal na cestu. Jeho kola se stále třásla strachy a s naloženým dřevem se mu věru lehce nejelo.
„Musím v sobě najít odvahu, já to dokážu! Hu-hú!“ říkal si pro sebe Tramtaráček. Obdivoval krásné stromy zahalené do bílého šatu. Bylo to krásné, třpytivý sníh dodával stromům magický oděv. Když projel hustý les, v dálce uviděl červenou budku. To znamenalo, že je skoro v cíli. Jak tak projížděl po kolejích, v mírném kopci začal klouzat. Všechno bylo zmrzlé. Tramtaráček s naloženými vozy pomalu klouzal zpět dolů. „Ne, musím dostat dřevo do vesnice!“ zvolal, nabral odvahu a přidal do pedálů nejvíc, jak jen dokázal. Najednou to modrému vláčku přestalo klouzat a projel kolejnice, až se dostal k červené budce, za kterou se už tyčila malá stanice s vesničkou v pozadí. Lidé na nádraží už čekali na malý vláček a jeho náklad. Dřevo potřebovali do svých krbů k zahřátí.
Tramtaráček radostí zatroubil na svou trubku, když přijel na stanici. „Děkujeme!“ volali vesele lidé při vykládání dřeva, byli mu nesmírně vděční. Na cestě zpět se Tramtaráček cítil pyšný a hrdý na to, že lidem dřevo přivezl. Zvládl to, a dokonce sám bez jakékoli pomoci. Od toho dne byl malý modrý vláček Tramtaráček vždy nadšen, když mohl vyjet za novým dobrodružstvím. Každému ochotně pomáhal a už se vůbec nebál. Věděl, že kdo se bojí, nezažije a neuvidí tolik nevídaného jako on.
