Jednou byl pan vědec zaneprázdněný nějakým složitým výpočtem. Když ale zvedl hlavu, aby si promnul unavené oči, zpozoroval, jak se na něho ze skladu kouká jeden malý, zaprášený robot. Vypadal velice smutně.
Pokračovat ve čtení →Pohádky o robůtcích
Už je to dávno, kdy žil na rohu ulice starý pan vynálezce. Dnes už byste ten dům těžko hledali. A nenašli byste ani pana vědce. Byl to velmi moudrý a vzdělaný starý pán. Ten pán žil ve svém domě úplně sám.
Doma měl velkou pracovnu, kde dříve pracoval a tvořil, a vedle ní byl sklad plný rozmanitých součástek. A protože panu vědci chyběla společnost, rád chodil na procházky mezi lidi.
Pan vědec byl vždy milý a usměvavý a lidé z okolí si s ním rádi povídali. Náš vynálezce také miloval děti a rád pro ně vymýšlel všelijaké zlepšováky. A děti měly zase rády jeho. Častokrát ho vídaly na jeho oblíbené lavičce před domem, kde se vyhříval na sluníčku, a dávaly se s ním do řeči. Povídaly si s ním o všem možném a svěřovaly se mu, jaké hračky by se jim líbily, co všechno by mohly ty hračky umět, jaké vynálezy by jim mohly pomoct, a stěžovaly si, proč na některé práce neexistují nějací pomocníčci.
To ale netušily, že má pan vědec ve svém velkém skladu sbírku několika nevyužitých robůtků, různě velkých a různě nedodělaných.
Dříve na nich pracoval, ale bohužel je přes hromadu jiné práce nikdy nedokončil. Teď měl ale času spoustu.
A tak když pan vědec slyšel od dětí všechny jejich nápady a když viděl jejich rozzářená očka, když o těch nápadech mluvily, stačilo už jen málo. Od nápadu k činu chyběl už jen krůček.
Pan vědec se nad každým nápadem dětí soustředěně zamýšlel a za krátký čas přicházeli na svět zbrusu noví robůtci, kteří nejen pomáhali dětem a dělali jim radost, ale šetřili práci a čas také jejich rodičům.

