V jedné daleké zemi žil kdysi dávno jeden moudrý král. Byl spravedlivý a moudře vládl celé své zemi. Tenhle král měl nádherný hrad. Stál u křišťálového jezera a byl postavený ze skla.
Možná si říkáte, jak je možné, že skleněný hrad odolával bouřím s kroupami, ale bylo to proto, že tento hrad kdysi postavil zlý čaroděj. Králův dědeček zlého čaroděje porazil, sebral mu jeho kouzelné boty a od té doby čaroděj nemohl čarovat. Králův dědeček ho nechal z království vyhnat a kouzelné boty dal zamknout do sklepení, aby je už nikdy nenašel.
Jednoho dne dorazil ke králi posel se zprávou ze sousedního království. Princezna prý hledá vhodného ženicha, který bude bohatý, krásný, moudrý a doveze jí střevíčky, jaké žádná jiná princezna nemá.
Král ihned nechal vyrobit u mistra Ču-cha z daleké Číny kroksy a hnal se s nimi k princezně. Poklonil se a předložil botky.
„Toto jsou lehké a odolné střevíčky, jaké žádná jiná princezna u nás v kraji rozhodně nemá,“ povídal král.
„Tyhle ošklivé díráky u nás nosí každá služka. Tebe si, králi, nevezmu,“ odpověděla princezna a dala krále vyhnat.
Král se ale nenechal odradit. Ještě ten den nechal vyrobit boty u Čuka Kaučuka a spěchal s nimi zpátky za princeznou.
„Toto jsou vysoké a odolné boty, ve kterých můžete chodit i vodou. Vsadím se, že takové žádná princezna opravdu nemá,“ chlubil se král.
„Copak jsem nějaká děvečka od prasat, abych chodila v holinách?“ pohoršovala se princezna. „Vezmi si své křápy a ať už tě nevidím.“
Král tedy vzal boty a dal se na cestu zpět. Cestou přemýšlel, proč se o té princezně říkalo, že je skromná a milá. Vždyť se chovala úplně opačně. Pak krále napadlo, jaké boty nikdo na světě nemá. Ty po čarodějovi, které jsou zavřené ve sklepě.
A tak král popadl kouzelné boty a dovezl je princezně. Princezna byla nadšená.
„No to jsou krásné boty. Chci si je hned obout,“ poručila.
Jakmile si je nazula, stalo se něco, co nikdo nečekal. Princeznu zahalila hustá mlha. A když mlha opadla, místo princezny stál v botách zlý čaroděj.
„Ha, ha, ha! To jsi mi pěkně naletěl, ty trubko královská,“ smál se čaroděj. „A svůj hrad si beru zpět!“
„Kde je princezna?“ ptal se král.
„Tu jsem začaroval. Je z ní malá šedivá myš,“ chlubil se čaroděj a zamával malou klecí, ve které se choulila myška. „Od teď jsem králem široko daleko jenom já.“
A čaroděj zmizel.
Král se vrátil zpátky domů, ale tam, kde stál jeho skleněný hrad, nebylo vůbec nic. Ani kousek z něj čaroděj nenechal.
„Čaroději, zlý čaroději, vrať mi hrad, utkám se s tebou v souboji!“ volal král, protože byl velmi statečný. Také byl dost moudrý na to, aby věděl, že když nezíská zpět svůj hrad, nebude se mít v noci kde vyspat.
Čaroděj se náhle objevil před králem.
„Přijímám tvou výzvu. Mě totiž nemůžeš porazit. Chlupato rostáto šup!“
Než se král stačil vzpamatovat, čaroděj na něj vyslal kouzlo. Zprvu se nedělo nic. Pak si král všimnul, že mu na bradě vyrostl černý chlup. Rozběhl se pro pinzetu do nedaleké chalupy. Ale než tam doběhl, byl celý pokrytý chlupy. Vyrůstaly mu na rukou, nohou, hrudi, zádech, zadku i obličeji, že vypadal jako opice. Na to pinzeta nestačí. I zavolal svého královského holiče a nechal se celičký oholit. Ale sotva holič skončil, král už byl zase chlupatý.
„Počkejte, Veličenstvo, mám tady speciální holítko ze skla. Dala mi ho kdysi moje prabába. Oholím vás jím, ale na oplátku bych potřeboval nějaké boty. Je mi hrozná zima od nohou.“
„To není problém. Podívej, jaké tu mám pěkné měkké kroksy.“
„Ty jsou krásné, můj králi. Děkuji.“
A tak holič oholil krále holítkem ze skla. Chlupy z krále zmizely a už nenarostly. Zato se ale objevil zlý čaroděj a měl velkou zlost, že král tak snadno přemohl jeho kouzlo.
„Vrátím ti tedy hrad,“ řekl čaroděj, máchnul rukou a hrad se objevil na svém místě.
Král, nadšený, že má konečně kde přečkat noc, vrhnul se do svých komnat. Ale něco tady bylo špatně. V hradu byla strašná zima a všemi komnatami se proháněl vítr.
„Čaroději, ty darebáku, kde jsou všechny dveře?!“ křičel rozzlobený král.
„Che, che, che,“ smál se čaroděj. „Říkal jsi, že ti mám vrátit hrad. O dveřích jsi nic neříkal.“
„Jestli nejsi zbabělec, popadni meč a pojď se bít jako chlap s chlapem!“
„Ale jistě,“ řekl čaroděj a tasil meč. Ještě ale stihl potichu říct kouzlo: „Bahňulo kol kolo šup!“
Kolem čaroděje se utvořily hluboké špinavé louže, že by je ani ten nejvyšší muž nepřekročil ani nepřeskočil.
„Bojuj, králi. Ale musíš se napřed ke mně dostat!“ smál se čaroděj a plazil na krále jazyk.
Král však byl chytrý. Nazul si holiny, které odmítla princezna, a přebrodil louže až k čaroději. Jednou ranou mu vyrazil meč z ruky. Druhou ranou mu málem uťal hlavu, ale čaroděj stihl velmi nesportovně zmizet. Všechny dveře králova hradu se rázem objevily na svých místech. Král ale spokojen nebyl.
„Vrať se, ty zbabělče, a vrať mi princeznu!“
„Co si o ni takhle zasoutěžit?“ navrhl čaroděj a vyčaroval na zemi oheň a žhavé kamení. A za něj umístil klícku s nebohou myší.
Dobře věděl, že králova gumová obuv ohni neodolá.
„Kdo k ní dojde první, ten vyhrál a princezna bude jeho,“ šklebil se čaroděj.
„Dobrá tedy,“ povídal chytrý král. „Protože jsi dvakrát prohrál, náleží ti začít jako první.“
Čaroděj se zašklebil a vyrazil po ohnivých kamenech. Jenže ani jeho kouzelná obuv nebyla odolná proti ohni a začala se škvařit a hořet. Čaroděj vyl jako vlk a poskakoval jako poblázněná tanečnice. Jeho boty se brzy rozpadly na prach a s nimi vyprchala i veškerá kouzla. Oheň zmizel. Král vyběhl a sebral klec s princeznou. Čaroděj zatím seděl na zemi a foukal si na své spálené nohy.
„Ty lotře, takhle mě obelstít! Já se pomstím!“ brblal čaroděj.
„Vyhrál jsem. Proměň myš zpátky v princeznu.“
„Ty jsi chytrý král? Vidíš snad, že kouzelné boty shořely. Teď už čarovat nemohu.“
Král posmutněl. Přece si nevezme za královnu myš. Ale nakonec proč ne? Zvířata měl docela rád.
Vyndal myšku z klece, zvedl ji na dlani proti svým očím a povídal jí: „Má princezno, buďte mou královnou. Od první chvíle, kdy jsem vás uviděl, jsem se do vás zamiloval. I když to byl převlečený čaroděj, ale to je jen drobný detail.“
A pak dal král myšce na čumáček pusu. Najednou mu na dlani neseděla myš, ale princezna. Ta byla těžší než myš, že král málem upadl. Pak ji ale chytil do náruče a vyrazil s ní na svůj skleněný hrad. Tam si oba vyznali lásku, konala se slavná svatba a oba tam moudře vládnou dodnes.
A čaroděj? Ten už nemohl čarovat a musel se živit prací. Do smrti musel leštit skleněný hrad leštidlem, aby na jeho zdech nebyla jediná šmouha. A když tam přece jen nějakou nechal, musel za trest běhat kolem hradu v holinkách.
