O perníkové chaloupce

Za dávných časů všude po světě vládla chudoba. I v malé chalupě u lesa, kde žil tatínek se svými dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Spolu s nimi tam žila tatínkova druhá žena, macecha, která děti neměla příliš v lásce. Neustále hubovala, že sama má málo, ne tak ještě živit dva hladové krky. Tak dlouho hučela do svého muže, aby je odvedl do lesa a tam je zanechal, až jejím zlým řečem podlehl.

Jednoho dne se tedy s dětmi vydal do lesa, Jeníčkovi dal na cestu do šátku kousek chleba. Tvářil se u toho ustaraně a Jeníček z toho neměl dobrý pocit. Ulamoval proto drobky chleba a nenápadně je rozhazoval, aby si značil cestu, po které šli. Jenže tatínek je vedl dál a dál, do míst, kde nikdy nebyli. Po drahné době došli na mýtinku a tatínek řekl, že se porozhlédne, zda tam někde nerostou houby nebo lesní ovoce, a oni ať si zatím odpočinou. Jeníček s Mařenkou čekali a čekali, ale tatínek se nevracel a brzy se mělo začít stmívat. Mařenka se rozplakala:

„Teď už cestu domů nikdy nenajdeme a zůstaneme ztracení.“ Jeníček ji ale uklidňoval: „Neplakej, Mařenko, nezůstaneme ztracení, rozhazoval jsem cestou drobky chleba. Když po nich půjdeme, vrátíme se domů.“

Chtěli se tedy vydat po cestičce z drobků, ale ouha – žádné tam nebyly, ptáčci je sezobali. Děti byly hladové a neměly ani tušení, kudy by se měly vydat a pomalu padala tma.

 „Počkej, Jeníčku, vylezu na strom a rozhlédnu se, jestli někde neuvidím světlo,“ řekla Mařenka a vyšplhala na vysoký strom. A skutečně – v dáli uviděla světýlko.

Slezla ze stromu a utíkali s Jeníčkem tím směrem. Brzy narazili na chaloupku. Ale ne jen tak ledajakou, celá byla postavená z perníku! Hladový Jeníček si hned kousek perníčku uloupnul, i když jej Mařenka odrazovala.

Najednou z chaloupky vyběhla stará čarodějnice. „Kdo mi to tady loupe perníček?“ tázala se skřehotavě. Jeníček potichu zašeptal: „To nic, to jenom větříček uloupl perníček.“ Ježibaba se tedy vrátila do chaloupky. Jenže jakmile si Jeníček uloupl další kus, hned vyběhla znova. Jeníček s Mařenkou se krčili, aby si jich nevšimla. Čarodějnice je ale bohužel zmerčila, popadla a odvlekla do chalupy. Tam je zavřela do klece a každý den jim dávala velkou spoustu perníku. Chtěla je totiž řádně vykrmit a pak sníst!

Když už byli Jeníček s Mařenkou dost buclatí, čarodějnice se rozhodla, že jako prvního sní Jeníčka. Zatopila v peci a přikázala Mařence, aby zkontrolovala, jestli je už dost rozehřátá. Naštěstí byla Mařenka chytré děvčátko a rozhodla se čarodějnici přechytračit:

„Ale já nevím, jak se pozná rozehřátá pec. Jsem ještě malá a nikdy jsem nic nepekla,“ předstírala bezradnost Mařenka. 

Ježibaba jen zakoulela očima a strčila svůj frňák do pece, aby to sama očíhla. Mařenka nezaváhala a strčila babici do pece a zavřela za ní ihned dvířka. Potom popadla Jeníčka a vyběhli z perníkové chaloupky jako blesk.

Běželi a běželi, ani se neohlíželi. A tu najednou, co nevidí – jejich tatínek! Za tu dobu, co dlely děti u čarodějnice, zlá macecha od tatínka utekla a ten, celý nešťastný, každý den děti hledal po lese. A tak zatímco se čarodějnice škvařila v peci, tatínek s Jeníčkem a Mařenkou odešli domů, kde spolu spokojeně žijí dodnes.