O ledním medvědovi

Audio verze pod pohádkou 👇

V zemi, kde jsou ledovce a jen samý sníh, žil jeden lední medvěd. Byl to medvěd samotář. Nepotřeboval kamarády ani lední medvědici. Byl spokojený, když bydlel sám. Jezdil po ledových krách, válel se na sněhu a plaval si v ledové vodě. Dělal si, co chtěl, kdy chtěl, a byl šťastný, že se nemusí o nikoho starat. Jednou se ale stalo něco, co ledního medvěda změnilo.

Bylo brzo ráno, sluníčko se pomalu začalo ukazovat a všude kolem se třpytil sníh. Lední medvěd si pochrupkával, když vtom ho začalo něco pod tlapou tlačit. Rozespale otevíral oči, protáhnul se a pohledem sklouzl k místu, kde měl tlapu. Leželo tam vejce.

Medvěd uskočil a nevěřícně si ho prohlížel. Po chvilce se vejce začalo hýbat. Objevila se jedna prasklinka, pak druhá a nakonec se z vejce vyklubal malý tučňák. Koukal se na medvěda a promluvil: „Máma.“

„Ne ne, já nejsem tvoje máma. Já jsem medvědí kluk. Nejsem holka,“ ihned se ohradil medvěd.

„Kuk?“ doptal se tučňák. „Ne kuk, ale kluk. Prostě medvěd,“ vysvětlil medvěd.

„Aha, táta,“ odvětil tučňák.

„Žádný táta. Nejsem tvůj táta. Já jsem lední medvěd a ty jsi tučňák. Jak bych mohl být tvůj táta? Vždyť my dva…,“ medvěd se zarazil, přisedl si a pokračoval klidněji, „…my dva bydlíme každý úplně jinde. Já žiju tady, na severním pólu. A tučňáci žijí na jižním. To je na opačné straně celé planety.“

Tučňák na něj jen koukal s nepochopením.

„No, to nevadí. Asi tě sem zanesl vítr. V noci to tady foukalo jako o závod.“

„Vítr,“ zopakoval tučňák tiše a přitulil se mu k tlapě.

„Tak víš co? Pojď. Najdeme tvoje rodiče,“ rozhodl se medvěd. Uchopil tučňáka do svých velkých tlap a vyrazili.

Chodili křížem krážem, hledali snad úplně všude, ale nenašli nikoho. Nikde nikdo. Žádné tučňáky ani stopy ve sněhu. Jen medvěd a malý tučňák. Medvědovi nezbývalo nic jiného, než se o toho malého černobílého prcka postarat.

Po dlouhém hledání rodičů jim vyhládlo. Medvěd připravil jídlo. Když se najedli, unaveně si lehl do svého pelechu. Tučňáček si nesměle přicupital k němu a přitulil se. Velký samotář medvěd nevěděl, co má dělat. Vrtěl se. Doposud byl vždycky sám. Neznal, co to je mít někoho tak blízko. Když se ale na tučňáka podíval, jak se k němu tulí, jak u něj hledá bezpečí, úplně ho to zahřálo. Pocítil něco zvláštního. A hned věděl, že se musí o malého tučňáka postarat.

Dny ubíhaly a medvěd si zvykl nebýt sám. Tučňáka si oblíbil, i když původně nechtěl. Začal ho mít rád. Zažili spolu spoustu legrace a medvěd zjistil, že když se má s kým o radost podělit, je ta radost větší.

Po nějaké době, když už byl tučňák starší, v dálce medvěd někoho zahlédl. Na vodě na velké ledové ulomené kře pluli dva tučňáci. Rozhlíželi se bez ustání do všech stran, jako by něco hledali.

Když připluli blíže k lednímu medvědovi, zeptali se ho: „Dobrý den, před několika měsíci byl v noci moc silný vítr. Dokonce se z toho udělala sněhová bouře. My tehdy měli vajíčko a v něm bylo naše miminko. Snažili jsme se ho chránit, ale vítr byl silnější a vytrhl nám ho. Ztratili jsme ho. Od té doby ho hledáme. Neviděl jsi tady někde opuštěného tučňáka?“

V tu chvíli z domu od ledního medvěda vyšel mladý tučňák. Koukal se na ty dva a nechápal, co se děje.

„Tati? Mami?“ pípnul opatrně.

„Našli jsme tě!“ zvolali rodiče a běželi k němu.

Všichni se objali a byli šťastní. Rodiče medvědovi mockrát děkovali, že se o jejich mládě postaral.

Dlouho si pak vyprávěli, co všechno se stalo a jakou urazili cestu. Tučňák vyprávěl, co všechno zažil s ledním medvědem. A rodiče pochopili, jak velké přátelství mezi nimi vzniklo. A tak se rozhodli neodjíždět nikam daleko, ale postavit si nový dům kousek od něj.

Od té doby už medvěd nikdy nebyl sám. A mohl se ze všeho těšit s někým blízkým.

---