Maminčina lemuří holčička

Jednoho dne se proto maminka rozhodla, že hned po víkendové snídani nechá Leylu jít ven za svými kamarády, aniž by její kožíšek zkontrolovala a pročistila. Leyle se to zdálo zvláštní. Nikterak se však nebránila a s chutí vyrazila do korun stromů.

Večer se vrátila a její srst byla poněkud špinavá. Tamhle zacuchaný bodlák, tamhle zase kousek větvičky. A za oušky? Tam jí vykukovala stébla trávy. "Snad mě maminka nechá jít za kamarády bez prohlížení a čištění srsti i zítra," pomyslela si Leyla večer, když se ukládala ke spánku.

Bylo tomu již týden, co maminka naposledy čistila Leyle kožíšek. Byly prázdniny, a tak lemuří holčička trávila spoustu času venku se svými kamarády. Hráli si spolu na honěnou, schovávanou, anebo si jen tak poskakovali v korunách stromů. Za celý den, kdy Leyla vymetla snad každý kout s pavučinami či dalším nepořádkem, vypadala vždy jako prasátko. A co teprve po celém týdnu? Vždyť sama sebe v zrcadle málem ani nepoznala.

Když se takhle uviděla, také si posteskla po chvílích, které trávila společně s maminkou právě při čištění srsti. Tuze jí to chybělo.

Další den ráno, když se Leyla probudila, běžela za maminkou s obrovskou a překvapivou prosbou. "Vyčistíš mi dnes kožíšek, maminko? Prosím," žadonila ihned po ránu Leyla. "Co tak najednou? Vždycky ses tomu vyhýbala," zeptala se zvídavě maminka. Leyla se mamince svěřila, že ji má ráda a čas, který spolu trávily u čištění a pročesávání srsti, jí opravdu chybí. A navíc pak také vypadala jako strašidlo do zelí, protože jí nikdo nevyčesal nepořádek z kožíšku. Sama si přece na záda nedosáhne.

Od tohoto dne Leyla nikdy nemohla dospat samého rána, jak se těšila na čas, jenž bude patřit jen jí a její nejhodnější mamince na světě.