Zubatá strašidla
Byla zima, všude sníh a mráz. Bubík se Zubomilou stavěli sněhuláka na zahradě.
„Bubíku, ty jsi trouba,“ zamumlala Zubomila, když uviděla, kam postavil svého sněhuláka. „Takhle taťák asi do práce nepojede.“
„Hehehe,“ chechtal se Bubík a narazil svému sněhulákovi hrnec na hlavu. „To si piš. Proč myslíš, že jsem mu ho stavěl hned na výjezdu z garáže? Ať si tu zimu taky trochu užije, hehehe.“
Zubomila nad ním mávla rukou a šla hledat větev, kterou by udělala svému sněhulákovi vlasy. Její sněhulák byl totiž sněhulačka. Došla k jednomu keři, který rostl vedle kůlny.
„Jé, podívej, Bubíku, to je nádhera,“ ukazovala Zubomila na rampouchy, které lemovaly střechu.
„Jů, to se podívejme,“ zbystřil Bubík a hned se hnal pro rampouch. Střecha byla nízká a tak mu šel snadno utrhnout. Nejprve ho zkoušel ochutnat, ale neměl žádnou chuť. Pak s ním zamával v ruce a zvolal na celé Strašidrno: „Jsem čaroděj sněhu a ledu! A všichni se třeste, protože vás tímto kouzelným rampouchem proměním v led!“
„Kdybys nekecal,“ zavrčela Zubomila.
„Hned tebe, ty drzé strašidlo, proměním ve sněhuláka. Na moje přikázání, rampouchu ukázání, ať je z tebe sněhová koule!“
Bubík máchal rampouchem, ale nic se nestalo.
„Chceš vidět lepší kouzlo, ty čaroději?“ ptala se ho Zubomila.
„Jaké?“
„Tak pojď domů a ten svůj kouzelný rampouch vezmi taky.“
Doma se svlékli ze zimních bund a oteplovaček. Zubomila přinesla hrnec.
„Tak čaroději sněhu a ledu, sem dej rampouch,“ povídala Zubomila.
Bubík položil rampouch do hrnce.
„No, to je teda kouzlo. Rampouch v hrnci,“ odfrknul po chvíli.
„Každé kouzlo chvíli trvá, Bubíku.“
„Čaroději sněhu a ledu, jsi chtěla říct,“ opravil ji.
„Spíš čaroději vody. Koukej,“ řekla Zubomila a ukázala do hrnce.
Z rampouchu se stala voda.
„Kdepak, já jsem čaroděj ledu a sněhu. To je můj rampouch,“ brblal Bubík a máchal si ruce ve vodě ve snaze ji chytit.
„Vodu nechytíš, je tekutá,“ povídala Zubomila.
„To není pravda, před chvílí byla tvrdá.“
„A může být i plynná,“ ozval se jim za zády taťák, který je už delší dobu poslouchal z kuchyně.
„Jak to?“ divil se Bubík.
Taťák vzal hrnec, postavil ho na plotnu a otočil čudlíkem. Za chvíli začala voda v hrnci vřít a stoupala z ní pára. Za chvíli nezbylo v hrnci téměř nic.
„Můj rampouch! Je pryč! Ty jsi ho zmizel,“ divil se Bubík.
„On nezmizel. Jen se z něj stala pára,“ vysvětlil taťák.
„Pára? A kam šla ta pára?“
„Pára stoupá vzhůru. Všechna voda se odpařuje. Voda z moře, voda z rybníka i voda z hrnce. A všechna ta pára stoupá nahoru, kde se z ní stanou mraky. Tam se pára změní v kapalinu – v déšť a ten se vrátí zpět na pevninu, do moří, do rybníků, …“
„Do hrnce taky?“ přerušil Bubík taťáka.
„Když ho necháš venku, až bude pršet, vrátí se ti i do hrnce,“ smál se taťák. „A když ho tam necháš na slunci, slunce vodu zase odpaří. A tak to chodí stále dokola. Říká se tomu koloběh vody, žádné čáry v tom nejsou, ty náš malý čaroději.“
„Ale rampouchy z nebe neprší. Kde se vzaly?“ ptal se Bubík.
„Voda má tři skupenství; pevné, plynné a kapalné. To pevné je ten tvůj rampouch. Je to voda, která zmrzla. Z té se stane led.“
„To znám. Máma v mrazáku vyrábí kostky ledu, když dělá v létě studenou vodu s citronem,“ vzpomněl si Bubík.
„Ano, to je zmrzlá voda. A i zmrzlá voda může padat z nebe.“
„No jistě,“ povídala Zubomila. „Jako sníh nebo kroupy.“
„Ano, když se déšť v mracích příliš ochladí, je z toho v zimě sníh nebo v létě kroupy.“
„Takže když chci vodu vzít do ruky, musím ji nechat nejdřív zmrznout?“ ujišťoval se Bubík.
„Ano, protože voda svůj pevný tvar nemá,“ povídal taťák. „Ale tu tekutou můžeš nabrat do dlaní nebo hrnečku. V hrnečku se vytvaruje podle hrnečku, v dlaních se vytvaruje podle tvých dlaní. A podle toho tvaru může i zmrznout.“
„Fíha, v tom případě budu čaroděj vody, když se s ní dá dělat takových kouzel!“ zaradoval se Bubík a hned si natočil trochu vody do formičky, aby ji zkusil dát za dveře zmrazit. A Zubomila? Ta šla do mrazáku, protože z toho dostala ohromnou chuť na zmrzlinu.
Jenom taťák si raději uvařil teplý čaj. Na zmrzlinu je teď v zimě ještě dost času. Tu si bude šetřit na léto.
