Byl jeden oceán a v něm si plavala mořská víla Koralinka. Každý den měla spoustu práce. Zametala korálové útesy, povídala si s hejnem rybiček, rozplétala chapadla chobotnicím, brousila klepeta krabům. Nebylo dne, kdy by se nudila. Právě naopak.
Čištění mořských korálů bylo čím dál tím těžší, protože na nich uvízly odpadky z pláže. Lidé je tam odhazovali, jako by se z nich měly stát vzácné perly. Ale takový odpadek se v přírodě vůbec nerozloží, natož aby se proměnil v něco tak krásného a vzácného, jako je mořská perla.
Na začátku šlo snad odpadky na pláži přehlížet. Když však za Koralinkou začali chodit mořští tvorové a stěžovat si na odpadky, nastal ten nejvyšší čas jednat. Koralinka si řekla, že takhle už to dál nejde. Za chvíli by v moři bylo více odpadků než vody. V takové špíně a nepořádku nemůže žádný živý tvor prospívat. Jak jen ale domluvit lidem, aby po sobě uklízeli?
Jako mořská víla s ploutví místo nohou se jim ukázat nemůže. Jak je přimět uklízet? Víla přemýšlela. Už to má! Využije své kouzelné schopnosti. Na kraji útesu začne zpívat svou písničku, která lidi přiměje k tomu, aby uklízeli.
Byla to krásná, ale velmi smutná písnička o písku, mořském dnu, korálech a všech zvířátkách, která žijí pod hladinou i na pláži. Byla to písnička o smutku a rozzlobení z nepořádku a špíny, která zahlcuje pláž i moře. Zvláštní na ní byla jedna věc. Děti už jste někdy slyšely zpívat mořskou vílu? V té písničce nejsou slyšet slova ani melodie. Tato písnička zní lidem v jejich uších. Našeptává jim, aby všechny odpadky hodili do popelnice a žádné další už neodhazovali. Navíc je tato písnička hrozně chytlavá. Ten, komu zní v uších, si ji pobrukuje a tím ji šíří dál. Abychom vám řekli pravdu, stačilo pouhých sedm dní na to, aby lidé zaneřáděnou pláž uklidili. A co, děti, uděláte s odpadkem na zemi vy?
