Byl jednou jeden chlapeček, který ze všeho nejradši kreslil. Jmenoval se Tomášek a v celém pokojíčku měl samé papíry, fixy, pastelky, vodovky, voskovky, fixy na kamínky a spoustu dalších barviček, jaké si jen dovedete představit.
Tomáš s těmi barvami kreslil moc pěkné obrázky. Rozdával je rodičům a příbuzným, vystavoval si je na lednici a na nástěnku a pořád maloval. To bylo pěkné. Jenže kreslit na papíry se Tomáškovi brzy okoukalo. Hledal něco netradičního, kam by mohl svůj obrázek namalovat.
Jednou v televizi viděl nějakého malíře, jak maluje obraz na stěnu. To je nápad! Tomášek to musel hned vyzkoušet. Na zeď se malovalo moc dobře. Hlavně voskovky po hladké stěně krásně klouzaly. Strom nakreslil jedna dvě, pod něj umístil slona a žirafu a ještě jedno auto. Pak několik kytiček, ale když chtěl přidat ještě kočičku, došlo mu místo.
„Nevadí, kočičku nakreslím na dveře,“ řekl si Tomášek a přesně tak to udělal. A pokračoval z pokojíčku na chodbu, do obýváku a do kuchyně. Sem tam přidal něco i na podlahu.
Když to uviděli maminka s tatínkem, málem omdleli.
„Tomášku, na zdi a podlahu se přece nemaluje,“ naříkala maminka.
„Budeme muset znovu vymalovat. A vydrhnout podlahu. Takhle by to vypadalo jako v cirkuse,“ hněval se tatínek.
„Tomášku, krásně kreslíš, ale kresli jen do sešitů a na papíry,“ povídala maminka.
Tomášek to odkýval, jako že tomu rozumí, a šel si zase kreslit. Když mu došly sešity, začal čmárat do knih. A tu objevil, že v knihách a časopisech jsou obrázky, které může vylepšovat. Třeba v jednom časopisu byl pán v klobouku. Tomášek mu dokreslil brýle, z nosu mu udělal prasečí rypák a na klobouk mu nakreslil plameny, že mu klobouk hoří. V jiné knížce zase dokreslil miminku upíří zuby a hnědou barvou mu dokreslil špínu na peřinky.
Marně rodiče Tomáškovi vysvětlovali, že jsou místa, kam se opravdu nekreslí, třeba knihy. Tomášek to vždy odkýval, ale maloval si stejně dál, kam se mu zrovna zachtělo.
Ještě horší to ale bylo, když začal Tomášek chodit do školy. Kreslil do písanky, kreslil do slabikáře, kreslil i na tabuli, když ho paní učitelka vyvolala. Domů nosil poznámky, že ničí učebnice a že si při hodině jenom maluje. Jednou dokonce maloval i na lavici!
Asi by se to zhoršovalo ještě víc, nebýt toho, že jednou v létě jela Tomáškova rodina k rybníku na výlet. Tomášek si s sebou vzal černou fixu, protože všude se najde místo, kam se dá něco přimalovat. U rybníka maminka rozložila deku, nafoukla kruh a šla vyzkoušet, jak teplá je voda. Tomášek se zatím rozhlížel, na co by namaloval prasátko. Na deku ne, na kruh také ne, to by se smylo. Že by na strom? Zkusil to, ale na kůru fixa moc nepsala. Pak uviděl kousek od nich ve stínu ležet na lehátku nějakého dědečka v plavkách. Dědeček navíc vypadal, že tvrdě spí.
Tomášek se potichoučku přiblížil ke spícímu dědečkovi a nakreslil mu na břicho prase tak, že jeho pupík dělal praseti jednu nosní dírku. Druhou Tomášek nakreslil vedle. Dědeček se ošil, jak ho něco polechtalo. Myslel si asi, že ho zlobí nějaká moucha. Tomášek rychle utíkal do bezpečí na svou deku a sledoval, jak se dědeček zvedá a kouká na své pomalované břicho.
„Co to je?! Proč mám na břiše prase?“ divil se dědeček.
Tomášek se jen chichotal, nahlas se smát neodvážil.
Dědeček ale tušil, že tu pobíhá nějaký raubíř s fixou.
„Kouzlím a čaruji, ať má ten, kdo tohle prase nakreslil, stejný prasečí rypák, jako mám já na břiše.“
Tomášek strnul. On snad počmáral kouzelného dědečka! Rychle si sáhl na nos. Jeho malý nosík byl ten tam. Místo toho měl prasečí rypák. Běžel se podívat k vodě, aby viděl svůj odraz. V tu chvíli se dal do breku.
„Proč jsem to vlastně dělal? Proč jsem si nevzal s sebou papíry? Už nikdy nebudu kreslit tam, kam se nemá,“ naříkal a zpytoval svědomí. „Takhle se mi budou všichni smát. Vždyť vypadám jako vepř.“
Netrvalo dlouho a dědeček, který to všechno slyšel, se šel vykoupat do rybníka. Jak se ponořil, prase se mu z břicha umylo. Ještě štěstí, že si Tomášek nevzal fixu na kamínky, ta by tak snadno nepustila. Takhle se prase smylo jedna dvě. A v tu samou chvíli zmizel Tomáškovi prasečí rypáček.
Tomášek se rychle podíval do vody, aby se ujistil, že už má nos zase jako dřív. Tolik se mu ulevilo. Ten den už nic nemaloval. Koupal se s maminkou a tatínkem v rybníku, hrál s maminkou karty na dece a večer usnul, sotva maminka zavřela knížku s pohádkou na dobrou noc.
Malovat ale úplně nepřestal. Dodržel však svůj slib. Maloval už jen na papíry a tam, kde to měl dovolené. Už nikdy nikoho nepomaloval ani nikomu nic nepřimaloval. Bál se, že by se mu to mohlo zase vrátit.
A co vy, milé děti? Také rádi malujete? Tak malujte jen na místa, která jsou k tomu určená. A nikdy nikomu nic nepřikreslujte. Mohli byste pak také dopadnout jako Tomášek.
Dobrou noc!
