Kdysi dávno, pradávno v našem světě lidí žily i kouzelné postavičky, jako čarodějnice, skřítkové či hroziví draci, ba i trpaslíci. Hluboko v dalekých horách byla ukryta jedna malá dolinka, kde žila velká skupina trpaslíků, která byla známá svou láskou ke zlatu.
Mnoho lidí či kouzelných tvorů se snažilo přes hory dostat a získat jejich zlato, avšak neúspěšně. Trpaslíci kopali a kopali a naplňovali své doliny a zámky poklady, které se leskly ještě jasněji než hvězdy na nebi. Byl to jejich poklad.
Jednoho slunečného dne se malý trpaslík Rory vydal kopat zlato na konci jejich doliny. Tam však nikdo nechodil. Staří trpaslíci vyprávěli, že na konci jejich doliny číhá něco nevídaného a nebezpečného. Všichni ostatní trpaslíci kopali na místech, která znali, ale zvědavý Rory se vydal na konec doliny do staré hory.
Stalo se však něco, s čím nepočítal. Jeho krumpáč narazil na zvláštní, tvrdý kámen, který se začal jemně třást. Rory couvl, když se kámen rozevřel a začal praskat. Díra ve skále odhalila tajný tunel plný zlatých odlesků. Protože byl Rory maličký trpaslík, odhrnul pár kamenů a šikovně se prosmýkl dovnitř do tajemného tunelu. Sluneční paprsky pronikaly do tunelu a osvětlovaly zlatou chodbu, která se pod paprsky slunce třpytila ještě víc.
Když Rory kráčel hlouběji do tajemného tunelu, najednou se ocitl ve velké síni plné zlata a všelijakých drahokamů, jaké ještě svět neviděl. Jak se procházel velkou síní, pod nohama mu šustilo zlato, když najednou uslyšel jakýsi zvuk. Bylo to pronikavé, hlasité dýchání. Rory zvážněl a zastavil se.
Uprostřed místnosti ležela obrovská spící dračice. Malý trpaslík strachem ani nedýchal, aby ji neprobudil. Tak proto se sem nesmělo chodit kopat, pomyslel si malý Rory.
Jeho oči však padly na cosi neobvyklého. Dračice spala a pronikavě dýchala, jako by bolestí. Rory si všiml, že má jedno křídlo poraněné a na zlato jí kape krev. Trpaslík neváhal, vytáhl svůj kouzelný prášek plný bylinek a opatrně ho nasypal dračici na ránu.
Rána se začala pomalu hojit, až dokud nebylo její křídlo úplně vyléčené. Dračice se probudila a její zelené, hrozivé oči padly na malého, vystrašeného Roryho, který před ní nevěřícně stál a držel v rukou svůj magický prášek.
Namísto zlosti a šlehání ohně se však dračice usmála.
„Ty, ty jsi mě zachránil a vyléčil jsi moje poraněné křídlo,“ řekla dračice.„Jak to, že se mě nebojíš?“ zeptala se pronikavým hlasem.
„Viděl jsem, že tě to bolí, a chtěl jsem pomoct, když jsem už bez pozvání vešel do tvé skryté hory plné zlata,“ odvětil malý trpaslík.
„Děkuji, že jsi mi zachránil křídlo a že se mě nebojíš. Tvoje rodina, ostatní trpaslíci, sem nechodí, protože se mě bojí,“ řekla smutně dračice. Rory ji poslouchal a ani nedýchal.
„Tohle zlato jsem střežila před světem, aby ho nikdo nezneužil. Ale ty jsi ukázal dobrosrdečnost a odvahu trpaslíků. Jako odměnu daruji část tohoto pokladu tvému lidu,“ řekla dračice.
Trpaslík byl nadšený jejím darem, ale zamyslel se a nakonec odvětil:
„To zlato je krásné, avšak je tvoje. Moji trpaslíci už mají spoustu zlata. Tvé tajemství a domov plný zlata zůstane naším tajemstvím,“ řekl nakonec malý Rory.
Zlato bylo její, a oni přece kopou zlato, které nepatří nikomu – nebylo by fér ji o něj připravit.
Dračice přikývla a podala Rorymu velký modrý drahokam, který přetrhla na polovinu. Jednu polovinu drahokamu podala trpaslíkovi a druhou si nechala ona.
Od toho dne se stali přáteli a drahokam byl symbolem jejich kamarádství. Rory vyprávěl svůj příběh o tajemné dračici v hoře, avšak o zlatě nikomu neřekl – bylo to jejich malé tajemství.
Dračice občas vylétla ze své hory, aby ochránila dolinu před vetřelci, zatímco trpaslíci žili spokojeně a šťastně. A tak se z velkého draka a z malého trpaslíka stali nevídaní přátelé, kteří však ve světě fantazie skutečně mohou existovat.
